Mlha nad hvozdem

Kapitola 43.

Fimur se vrátil k sobě domů a je třeba říct, že si Garova slova vzal opravdu k srdci. Vymést stíny ze svého srdce i domu, řekl mu tenkrát a Fimur se rozhodl, že domem bude nejlépe začít. Snad proto, že od smrti své babičky tu pořádně nehnul prstem a tři měsíce nečinnosti na něm byly znát. Všude byla vrstva prachu, na zemi smetí, špína. Vlastně se nedivil, že tu předtím tak trpěl. Byl to depresivní dům a vpravdě, necítil se tam moc dobře.

A tak se vrhl do velkého úklidu hned druhý den, a měl pár dní opravdu měl co dělat. Ale, znovu to bylo něco, co jeho duše potřebovala. Babiččin pokoj uklidil, její věci dal do staré truhly, ale neměl srdce se jich zbavit. Ne, zatím ještě ne. Možná, časem, se s nimi definitivně rozloučí, ale zatím její pokoj nechal tak, jak byl, jako drobnou vzpomínku na ní.

Podobně to udělal s bratrovým pokojem. Jeho bratr byl nejen lump, ale i děsný bordelář. Jeho věci naházel do skříně a doufal, že je za ty tři roky, než se vrátí, nesežerou moli. A jen bohové ví, jestli se vlastně bude chtít vrátit domů. Třeba odejde někam jinam, možná ho jeho srdce povede do jiného království a města. A pokud by se přece jen vrátil, snad bude napravený a bude litovat svých činů. Což byla možná trošku naivní myšlenka, ale Fimurovo laskavé srdce mu i přes všechny ty kruté činy přálo to nejlepší.

Pěkně se nadřel, ale výsledek byl znát. 

„No prokouklo to tady," smál se Arlen, když se za ním o pár dní později večer stavil, podívat se, jak se jeho příteli daří. A popravdě, vlastně si chtěl zkontrolovat, jestli se Fimur zase nepropadl do těch svých smutných a truchlivých nálad. Ne, naštěstí se to nestalo, dům opravdu prokoukl, bylo tam čisto, uklizeno, teplíčko a byl celý provoněný libou vůní bylin. Ty taky Fimur neměl srdce vyhodit, jejich vůni miloval a připomínaly mu babičku. Ale ten smutek, který dřív prýštil z těch bílých stěn, byl definitivně pryč. A ještě si rychle musel dodělat zásoby dřeva na zimu. V těch svých trudných stavech před pár týdny se na to úplně vykašlal, takže jestli nechtěl zmrznout, musel sebou trošku hodit.

„Však jsem se taky nadřel," zasmál se Fimur, ukázal princi dlaň, na které měl dva hrozivé puchýře od štípání dřeva a drhnutí podlahy, a přizval Arlena ke stolu. Princ mu donesl lahev medoviny a sdělil mu, že na jaře budou do lesů dávat spoustu nových včelích úlů.

„Mluvil jsem se staršími," pravil důležitě princ, „není to špatný nápad, zkusíme si medovinu vyrábět sami, abychom ji nemuseli kupovat. Stačí nějaký dobrý recept, prý dají hlavy do hromady," usmíval se spokojeně a Fimur mu to odsouhlasil. Bodejť by ne, ke dlouhým zimním večerům u krbu se dobré pití hodilo. Jen se to prý nemělo přehánět, pravil Vlk, když si lehce vysmátého prince o dvě hodiny a tři poháry déle vyzvedával, aby si ho odvedl domů.

A tak to šlo dál, pomalu, krůček po krůčku, jak mu Gar řekl. Protože nikdo by nemohl čekat, že se stane zázrak a Fimur se všech problémů zbaví jako mávnutím kouzelného proutku. Ale pracoval na tom, nebo spíš na tom tvrdě dřel. A další krok byl návrat do práce, protože, bez práce prostě nejsou koláče. Byť měl Fimur něco málo našetřeno, musel mít peníze na jídlo a další potřebné výdaje. A promyslel si to dobře. Toužil se vrátit zpět na hlídky do hvozdu, zpět do náruče volnosti a svobody jako strážce obchodních cest, ale zatím k tomu nenašel potřebnou dávku odvahy. Ale existovala i jiná varianta, pro začátek schůdnější a krapet příjemnější.

„Určitě, Fimure? Promyslel sis to dobře? Jestli chceš, můžeš mi zase pomáhat s řízením města. Vždyť tě ty pochůzky dost bavily. Nějaká práce se tu pro tebe vždycky najde," pravil zadumaně Arlen, když mu Fimur sdělil svoje rozhodnutí. Nikdy by ho nenapadlo, že jeho přítel požádá, aby ho zařadil do městských hlídek, ke strážím, které hlídaly bezpečnost města ve dne v noci.