Mlha nad hvozdem

Kapitola 36.

Kdy vlastně Gar odešel, zda s ranním kuropěním či během noci, to už Fimur nezjistil, protože ráno se probudil ve své posteli sám. Sám, ale s poměrně dobrým pocitem. Včerejší rozhovor jim oběma byl více než ku prospěchu a způsobil ve Fimurově duši jistou očistu, kterou již delší dobu potřeboval. I když přišel o svoji babičku i svého bratra, pořád měl Gara. 

A to mu vlastně stačilo k tomu, aby byl v tuto chvíli neskutečně šťastný. Z postele vyskočil rovnýma nohama, snad poprvé po tolika dnech plný energie a otevřel okno. Slunce ho rošťácky pošimralo po tváří lehounkým zlatavým paprskem a popřálo mu krásné ráno, podzimní vítr se dál znuděně proháněl ulicemi a čechral děvečkám sukně. Dnes to vypadalo na pěkný den.

Zhluboka se nadechl svěžího vzduchu, zavřel okno a sešel dolů do kuchyně, kde mu Arda naservírovala tradiční snídaňovou kaši s medem. Neprotestoval, vždycky s díky snědl všechno, co mu předložila. Dopoledne jen tak bloumal domem, pozoroval dění na ulici a Cedrika, který na malém dvorku za domem štípal dřevo. Šel by mu i pomoct, ale stále na sobě měl jen košili, zřejmě Garovu a lehké plátěné kalhoty na spaní, ve kterých by jistojistě venku zmrzl.

A po obědě si šel, samozřejmě s Garovým svolením, které si včera večer vyžádal, prohlédnout jeho záhadnou pracovnu. Aromatická vůně bylin a koření ho naprosto omámila hned, jak vstoupil. Ve velkém krbu hořel oheň, Cedrikova hlavní práce na podzim a v zimě byla udržovat teplo v celém domě. Velké naleštěné okno, které zdobily dlouhé vínové závěsy až na zem, vpouštělo do místnosti spoustu příjemného světla, které se rozlévalo do prostoru a mihotaly se v něj jemné částečky prachu. 

Fimur zavřel dveře a rozhlédl se, úžasem málem zůstal stát s otevřenou pusou. Byla to nádherná místnost a úplně se ke Garovi hodila. Taky byla taková tajemná. Kousek od okna stál masivní vyřezávaný stůl zarovnaný stohy knih a různých papírů, s kalamářem a velkým zdobeným svícnem. Pohodlná vypolstrovaná židle ve stejné barvě jako závěsy, byla nic proti velikému, a opravdu hodně měkoučkému a pohodlnému křeslu, které stálo kousek od krbu. Na malém stolečku vedle křesla leželo pár knih a dýmka.

Fimur se musel usmát. Úplně Gara viděl, jak sedí večer s dýmkou u praskajícího krbu, a čte si v těch svých tajemných knihách. Vrátila se mu vzpomínka na jejich první ráno tenkrát v hostinci, a na tváři mu vykouzlila lehký úsměv.

Na zdi visely obrazy, pohled z dáli na Tarwendovo královské město s hrdě tyčícím se hradem, a ještě čísi portrét. Přešel je, pokračoval dál, protože zde byly i daleko zajímavější věci. Před celou jednu stěnu se táhla obrovská knihovna nacpaná odzdola nahoru knihami. Náhodně jednu vytáhl a otevřel. Lehce nažloutlé listy byly popsány písmem v jazyce, který neznal, spousta vyobrazených rostlin, které mu byly rovněž neznámé. Vrátil knihu zpět a pokračoval. 

Druhá stěna byla plná poliček a skříněk narvaných pytlíčky s bylinami, lahvičkami nejrůznějších velikostí a naplněných tekutinami všelijakých barev či sypkými prášky různých barev od bílé až černou. Nápisům nerozuměl, jednu lahvičku vzal do ruky a vytáhl zátku. Lehce přičichl a zašklebil se. Ať to bylo cokoliv, nechutně to zapáchalo. Raději ji vrátil zpět a naznal, že bude lepší vrátit se zpět ke knihám.

Dějiny Království dvou mečů od počátku věků. Konečně něco, čemu rozuměl a co by ho i zajímalo. Vzal si ji, schoulil se do toho velikého, úžasně měkoučkého křesla a začal si číst. Čas mu uběhl, ani nevěděl jak, až tak se zahloubal do stránek knihy popisující vznik království, o časech dobrých i špatných, které provázejí snad zrod všech zemí. Přečet minimálně třetinu knihy, jen jednou vyrušen Cedrikem, který přišel přiložit. Oči měl trochu unavené, trošku si zívl a na chvíli si opřel hlavu, tiše se díval do plamenů a vnímal tu omamnou vůni okolo sebe a pak....