Mlha nad hvozdem

Kapitola 37.

A tak Fimur hodně rychle pustil hostinského z hlavy a jediné, co ho teď mohlo trápit bylo, v čem vlastně odjede domů. Protože v té košili, která byla zřejmě Garova a plátěných kalhotách, ve kterých spal a víceméně se i pohyboval po zbytek dne po domě, to jaksi nešlo. Ale patálie s oblečením se vyřešily dřív, než by si myslel. Vlastně se vyřešily hned. Jen chvíli po tom, co přišel Gar a vylíčil mu, jak to dopadlo s nepoctivým hostinským, se ve dveřích objevila Arda.

„Je tu nějaký poslíček, pane," sdělila Garovi, odcupitala, Gar se vytratil z pracovny a za okamžik se vrátil. A nevrátil se s prázdnou. Na rukou nesl nové složené oblečení a Fimur překvapeně vydechl.

„Myslím, že je na čase, aby ses konečně pořádně oblékl," usmál se Gar a Fimur se ocitl doslova v sedmém nebi. Takové nádherné věci nikdy v životě neměl na sobě. Tmavě hnědé kalhoty, bílá košile s tmavohnědou vestou, k tomu teplý kabát s pozlacenými knoflíky a páskem se zlatou přezkou, a navrch ještě hnědé kožené rukavice. Padly mu jako ulité, jen kalhoty mu byly ještě trošičku velké v pase.

„Neboj," smál se Gar, „ještě pár dní s Ardinou kuchyní a budeš je mít tak akorát." Fimur zčervenal, ale cítil se v nových věcech jako vyměněný, či spíše znovuzrozený. Gar donesl hřeben, aby se mohl pořádně učesat a uvázal mu čelenku, ve stejné barvě jako jeho oblečení, tenoučkou a splétanou z jemných kožených řemínků v kaštanové barvě.

„Konečně vypadáš tak, jak si tě pamatuju," usmál se Gar, když mu upravil kabát, a protože měli soukromí, nezapomněl svoje slova zpečetit malým polibkem na čelo. Nejenže to Fimurovi slušelo, ale opravdu už nevypadal tak zbídačeně, ztrhané rysy jeho tváře byly pryč, téměř se mu vrátila jeho váha a jeho kaštanové oči zase měly tu správnou jiskru. Už to zase byl kluk k pohledání a Gar se na něj nemohl vynadívat. Konečně to zase byl jeho milovaný mladíček, spokojený a usměvavý jako tenkrát.

Někdo by mohl říct, že láska holt dělá zázraky :o)

„Moment, ještě tomu něco chybí," zamyslel se Gar a zase zmizel, aby se o chvíli později objevil s pláštěm a mečem. Plášť byl očividně nový a nádherný, v tmavě zelené barvě se zlatým vyšíváním, kapucí a s kožešinkou okolo krku, protože to byl plášť na zimu. Byl překrásný. A co teprve meč? Jílec vykládaný drahými kameny a pozlacená pochva vzala Fimurovi dech.

Ale to všechno muselo stát hodně peněz, napadlo Fimura, tak krásné věci to byly, a rozhodně nemohly být laciné. To si přece nemohl vzít....

„Gare, to jsou tak drahé věci, to přeci nemůžu přijmout," zesmutněl.

„Tak to buď úplně v klidu," smál se Gar, „tohle není z mojí kapsy, to platil král." Tvářil se u toho zase děsně spokojeně, jen Fimur opět lapal údivem po dechu. Cože? Sám král Tarwend?

„Víš, když jsem se před ním jen tak mimochodem zmínil, jak v našem městě skončil Arlenův posel, okradený a zbitý na ulici, dal mi na tvoje věci peníze z královské pokladny. A ten meč jsem ti osobně vybral v královské zbrojnici, s královým svolením, samozřejmě. Jeho výsost si přece jen potrpí na dobré vztahy, a to se týká i města v Temném hvozdu. Tohle by byla ostuda jak hrom," smál se Gar.

Gar byl velice spokojen s tím, jak pořídil a Fimur nakonec také. A když už byl Fimur tak naparáděný, vzal ho Gar na malou vycházku do města. V jeho doprovodu se Fimur nebál a čerstvý vzduch mu udělal dobře. A tentokrát to bylo úplně jiné. Už žádné opovržlivé pohledy a uštěpačné poznámky, trhovci se jim klaněli pomalu až k zemi, jací to vážení pánové si vyšli na trh, a děvčata se za nimi otáčela a nakrucovala se před nimi.