Mlha nad hvozdem

Kapitola 7.

A tyhle hříšně roztěkané myšlenky zaplavily jeho hlavu, a především jeho srdce. Nemusel si nic nalhávat, byl to právě princ, který před lety poprvé rozechvěl jeho srdce a díky kterému definitivně pochopil, že za děvčaty se rozhodně otáčet nebude. Jenže, princ měl svého Vlka, měl ho v srdci tak hluboko, a tak moc ho miloval, že Fimur rychle pochopil, že nemá sebemenší šanci. A tak si to svoje první poblouznění nechal pro sebe, popřál princi hodně štěstí a pak mohl jen čekat a snít. A zůstala mu jen osamělost, která občas trápila jeho srdce.

Zůstaly mu jen sny. A přání.

„Myslím, že zítra už můžeš pomalu vstát a trochu se projít. Horečku už nemáš, ta opuchlina ti splaskla, hlava tě už nebolí, je čas postavit se na nohy, mladíku. Ale ležel jsi moc dlouho, tak jen pár kroků, hezky zlehoučka," pravila o pár dní později, jeden krásný vlahý večer Belda, zatímco si od něj brala prázdnou misku od polévky.

„Díky, babi," usmál se Fimur. Tak pečlivě se o něj starala, vždyť u něj proseděla několik dní a nocí. Moc dobře to věděl. Usmála se na něj, v jejím obličeji jí přibylo pár vrásek, snad od starostí, které s ním v těch posledních dnech měla. Vše se tam odrazilo, utrpení válek, ztráta syna a snachy, péče o její vnuky. Nezlomilo jí to, dál pomáhala ostatním, co jí jen síly stačily. A její ruce, poznamenané stářím, byly stále tak laskavé a pečující. Jen ta její pusa, ta na rozdíl od ní nikdy unavená nebyla....

„Jdu do města, musím obejít nějaké marody. Chceš ještě něco?" zeptala se, ale Fimur nepotřeboval nic. Slyšel jí, jak chvíli šramotí v kuchyni, rovnala si do košíku bylinky, pytlíčky a různé krabičky a o chvíli později slyšel bouchnout domovní dveře.

Co teď mohl dělat? Maximálně tak odpočívat, v klidu, v tichu. Nebylo mu to přáno, zavřel oči jen na malou chvíli, než ho z jeho sladkého polospánku někdo brutálně vyrval.

„Je tu někdo?" zaburácel domem známý hlas a Fimur se probral. Faran. Jeho bratr se po dlouhé době opět uráčil dostavit domů, během chvíle prošmejdil celý dům, až vlítl do pokoje naproti kuchyni a zůstal na svého ležícího bratra chvíli němě zírat. A pak se strašně rozřehtal.

„No nazdar, bráško, kdo ti tak pěkně zmaloval ksicht?" chechtal se na celé kolo, zatímco ve Fimurovi začala vřít krev.

No, nehodlal svého povedeného bratříčka šetřit. „To bys mi mohl říct ty, Farane. Plešatá hora svalů s jizvou na obličeji, jestli ti to nic neříká," vykřikl, Faran se na okamžik zarazil a v očích se mu zlověstně zablýsklo. Pak se zašklebil a znovu se provokativně uchechtl.

„Ani ne, bráško, promiň," odsekl, ale nato ho Fimur moc dobře znal, aby věděl, že mu jeho bratr pravděpodobně lže. A s gustem protřelého podvodníka.

„Lžeš, Farane, zase lžeš. Ty toho chlapa určitě znáš. Co s ním máš společného?" vychrlil na něj Fimur, ale s Faranem to ani nehnulo. Jen se pochechtával a bavil se pohledem na svého zmláceného soptícího bratra. Očividně to pro něj byla ohromná legrace.

„Co bych měl mít? Nikoho takovýho neznám," odporoval Faran a pak se znovu úlisně uchechtl. „Máš holt smůlu, bráško, nemůžu za to, že jsi byl zase ve špatnej čas na špatným místě," bavil se Faran dál na bratrův účet a Fimur už zuřil.

„Tak já mám smůlu? Já si spíš myslím, že jsem to zase schytal za tebe," vykřikl naštvaně. Pořád tomu tak bylo, i když byli malí. Vždycky to odnesl za něj. Když se někde něco stalo nebo si někdo stěžoval, jejich matka se většinou neptala, kdo z nich dvou za to může, a pár facek dostal ten, kdo byl nejblíž a po ruce. A většinou to byl Fimur, protože Faran se vždycky strategicky dokázal odklidit do ústraní.