Mlha nad hvozdem

Kapitola 2.

Takže hlídky v lese.

Strážce obchodních cest.

Fimur se pomalu vracel domů, kráčel po hlavní ulici, hlavou mu zběsile poletovala kupa myšlenek a on jim za žádnou cenu nemohl dát nějaký řád.

Vlastně ani netušil, jestli má mít radost nebo strach. Protože jedna z myšlenek byla plná obav, druhá bylo zase roztrpčení, že se ho opravdu chce princ kvůli Vlkovi zbavit, ale znovu ji zahnal pryč. Ne, to by princ neudělal, slíbil mu, že zůstanou přátelé. I když měl někdy takový vtíravý pocit, že Vlk ho moc v lásce nemá, a že na něj možná trochu kvůli jejich přátelství s Arlenem trochu žárlí. A ani se mu nedivil. Ale Vlk to na sobě nikdy nedal znát a jejich případné rozhovory vždy probíhaly v přátelském duchu.

Ach ano, obavy z toho, že tak důležitý úkol nezvládne, tak ty možná převažovaly. Ale na druhou stranu, bylo na tom i něco pěkného a pozitivního, strávit celý den v lese. Čerstvý vzduch, slunce, a tichá hudba lesa. Tedy, pokud se člověk nacházel v té lepší, zdravější části hvozdu. No a pak tu byla i lítost, protože ho jeho veledůležité pochůzky po městě dost bavily. Byl pravá ruka prince Arlena a to bylo co říct! Ale nic naplat, rozhodnutí prince respektoval a jeho nabídku přijal. Už není cesty zpět.

Vzdychl si, když vcházel do domu své babičky. Stále tam bydlel, neměl zatím potřebu si hledat jiný dům. Ona se o ně starala, když byli s bratrem malí a přišli kvůli válce o rodiče. Nechtěl ji nechat samotnou, teď na stará kolena, když jí už stáří barvilo hlavu do šeda a pomalu ubíralo sil. Starala se zde ve městě o nemocné, však její pečlivé ruce a vědomosti pomohly jak princi, tak Vlkovi. Chtěl jí být oporou, oplatit jí její lásku a péči, a nechat ji opuštěnou v tom velkém domě, to vůbec nepřipadalo v úvahu.

„Co vzdycháš," zamračila se na něj Belda, když se Fimur s hlubokým povzdechem složil na lavici u stolu, a přitáhl si k sobě připravenou misku polévky.

„Vypadáš jako raněný štěně. O čem pak jste s princem zase diskutovali?" otázala se a přísně si svého vnuka prohlédla.

„Arlen chce, abych dohlížel na tu poslední obchodní cestu, co teď konečně obnovili, babi," zamumlal Fimur zasmušile a Belda zavrtěla hlavou.

„No to bys měl být spíš rád, ne? Taková pocta, co by za to jiní dali, a ty tu sedíš jak zmoklá slepice a kňouráš," pravila svým obvyklým tónem a Fimur se zaškaredil.

„Celé dny teď budu bývat pryč, babi. Najdu ti někoho na výpomoc," přemýšlel nahlas, zatímco si Belda dala ruce v bok a pohledem ho propíchla skrz na skrz, až málem nadskočil, jak se lekl.

„No, a že jsi tady toho času strávil. Co si dobře pamatuju, tak když tu ještě nebyl Vlk, tak jsi byl od rána do večera s princem, a teď zase celý den lítáš po městě a něco zařizuješ," láteřila a Fimur jen pokrčil rameny. Vlastně, bylo tomu tak.

„A výpomoc si najdu sama, na to tě nepotřebuju," pokračovala v láteření, ale když viděla, jak tam její vnuk sklesle sedí, přece jen se na něj usmála.

„Ale no tak, Fimure, snad se toho nebojíš. Ty ses přece nikdy ničeho nebál, tak proč bys teď měl. Arlen dobře ví, co dělá, a já jsem si jistá, že ty si s tím dobře poradíš," řekla, teď už smířlivějším hlasem, a pohladila svého vnuka po hlavě. Upřel na ni svoje kaštanově hnědé oči a konečně se mu objevil na tváři malý úsměv.

„Díky, babičko." Měl ji moc rád, i když to byla krapet sekýrnice a pusu měla prořízlou jako málokdo.

„Není zač," zasmála se, ale než stačila cokoliv dalšího říct, ozvalo se bouchnutí venkovních dveří a domem se rozlehl známý hlas.