Mlha nad hvozdem

Kapitola 41.

Ani jednu hodinu, minutu či vteřinu z těch posledních nocí, které pro sebe měli, Gar s Fimurem opravdu nepromeškali. Obzvláště tu poslední, kterou strávili společně, tichým povídáním a něžným milováním. Dychtivě a vášnivě si užili každý okamžik, který mohli strávit ve společnosti toho druhého, a jestli se měsíc u Arlena a Vlka decentně schovával za mráček, tady se ani neodvážil vykouknout :o) Každý polibek, letmý dotek, něžný úsměv a laskavé slovo, pro ně bylo jako ten nejvzácnější dar. Vždyť nikdo jim nemohl říct, za jak dlouho se vlastně uvidí.

Fimur pak na chvíli usnul, docela vyčerpaný a unavený až někdy k ránu, a ani nepostřehl, kdy se Gar vytratil z jeho postele a pokoje. Nespal ale dlouho, probudilo ho světlo probouzejícího se dne. Ulice byly ještě ztichlé, město se teprve probouzelo do dalšího pošmourného a šedivého dne, a za oknem bylo bílo. Podzim si ozdobil město bílým závojem, chuchvalce mlhy se líně válely po ublácených ulicích a zdobily střechy a stromy drobnými kapičkami vody. Celý den dnes bude smutný, tak jako jeho počasí. Šance, že ho alespoň slunce potěší hřejivým paprskem, byla minimální, to spíš mraky slibovaly pořádnou podzimní plískanici.

Byl to prostě smutný den, a nesl s sebou hořkou pachuť loučení.

Paní Arda dnes ráno přišla opravdu hodně brzy, aby oběma pánům připravila snídani, ale Fimurův žaludek snad poprvé od jeho uzdravení protestoval a nebyl schopen pozřít téměř ani sousto. Neměl hlad ani chuť, ani Gar příliš nejedl, spíš se ve snídani jen trochu porýpal, a paní Arda si soucitně povzdechla a pravila, že to teda pánům zabalí, aby neměli po cestě hlad.

Ale kdo by měl vůbec pomyšlení na jídlo?

Gar po té mizerné snídani zmizel ve své pracovně, pravděpodobně si ještě chtěl překontrolovat, zda má připraveny všechny věci na cestu. A Fimur se také pomalu chystal, i když, na balení toho zrovinka moc neměl. Ty krásné nové věci měl na sobě, Gar mu ještě věnoval jednu menší koženou brašničku, aby si do ní mohl dát aspoň jídlo od Ardy, a také pár stříbrňáků, aby se po cestě mohl ubytovat v hostinci a objednat si jídlo. A ještě mu udělil i pár dobrých rad, jak to v takových hostincích vlastně chodí, aby zase Fimur náhodou nenaletěl nějakému šejdíři a podvodníkovi.

Zrovna si oblékal kabát, když k němu dolehl z ulice klapot koňských kopyt a silné mužské hlasy. Slyšel zaklepání na domovní dveře, kroky na chodbě, bouchnutí dveřmi. V domě bylo náhle rušno jako na tržnici v pravé poledne. Garabanovi vojáci si přijeli vyzvednou svého pána, s Perennem a Delricem, jeho věrnými druhy, v čele.

„Počkejte na mě venku, ihned přijdu," slyšel ještě Garabanův hlas a pak jeho kroky na schodišti.

Byl čas.....

Zhluboka se nadechl a rozhodl se, že nebude brečet, i když měl slzy na krajíčku. Gar vstoupil do jeho pokoje a usmál se.

„Už jsi připravený? Tvůj doprovod přijede za chvíli," přistoupil k němu a Fimur kývl na souhlas. Pro jeho bezpečí ho budou na zpáteční cestě domů provázet dva Tarwendovi vojáci. I když by Fimur možná zvládl cestu domů sám, tohle bylo spíš pro klid Garovy duše. Aspoň měl jistotu, že dorazí domů v pořádku. No, při té jeho smůle, jistota je jistota.....

„Vím. Prosím tě, Gare, dávej na sebe pozor," zašeptal a Gar se usmál.

„Budu, a ty taky. A teď si prosím, vyhrň trochu rukáv," usmál se znovu a zašátral rukou v kapse kabátu. Vytáhl z něj kožený náramek, splétaný z tenkých řemínků tmavě hnědé kůže a zdobený tepanou kovovou přezkou. Byl nádherný, tak jako vše, co kdy Fimur od Gara dostal.