Mlha nad hvozdem

Kapitola 27.

Jak by se ovšem Fimur zachovat chtěl a jak musel, v tom byl dost propastný rozdíl. Od Arlena nedocházel příliš nadšený, ale spíš dost vystrašený a naštvaný. Kdyby to bylo na něm, nedostali by ho do Tarwendova královského města ani párem koní. Ale neposlechnout princův příkaz, to by pro něj byla jako pro strážce obchodních cest byla potupa. Ještě větší, než kterou utrpěl před dvěma měsíci kvůli svému bratrovi. 

A také nechtěl odmítnou prosbu svého nejlepšího přítele. Tak to prostě musel všechno překousnout. Nejistotu, obavy? Ne, spíš šílený strach z té představy, že někde v noci nocují venku. Pevně se rozhodl, že vojáci, kteří ho budou doprovázet, na něm nesmí nic poznat. Pokud už má nést do konce života břímě viny svého bratra, nechce být ještě před lidmi za ubohého zbabělce.

Předsevzetí to bylo dobré, zvláště, když ještě bylo světlo. Kráčel ulicí, a ledový vítr, který po ulicích a uličkách rozháněl drobné listy, mu pronikal až do morku kostí. Povytáhl si límec a zachumlal se do kabátu, pozdravil muže kráčející ulicí a stále dokola přemýšlel o cestě, která ho zítra čekala. A také o Arlenových posledních slovech.

Určitě mi tím princ chtěl něco naznačit, pomyslel si.

Ať už se cítil kvůli nadcházející cestě jakkoliv, nezbývalo mu nic jiného než se připravit na cestu. Sbalil si své kožené brašny pár věcí, kdyby se přece jen pár dní ve městě zdržel, ale popravdě, v plánu to vlastně neměl. Jen to Arlenovi nechtěl říkat. Ano, splní svůj úkol, odevzdá ten veledůležitý dopis, tak, jak ho princ žádal, ale jestli se tam zdrží, a jak dlouho, to sám vlastně ještě netušil. Nechtělo se mu, popravdě řečeno.

Noc před odjezdem byla pro Fimura stejná jako vždycky. Tichá, probdělá, vyčerpávající a dlouhá. Jakkoliv si chtěl před tou dlouhou třídenní cestou odpočinout, nešlo to. Seděl u okna a hleděl na temné nebe, na měsíc, který svojí bledou a jemnou září osvětloval ulice a domy ve městě. Stříbrnými chladnými nitkami zdobil společně s mrazem střechy domů a ve Fimurově duši zanechával jen stejný chlad, jako dnes ledový vítr na jeho tváři. Jen ta slza tam nebyla, když kráčel od prince domů. A tak jen seděl, poslouchal ticho spícího města a sténání podzimního větru.

Ráno byl unavený, ale nedalo se nic dělat. Dal si skromnou snídani, pořádně se oblékl, i když dnes to vypadalo chladnější den bez mráčku a vydal se do městských stájí. Vyjížděli časně za svítání a se dvěma vojáky, kteří ho měli doprovázet, se dle Arlenových pokynů měl sejít u hlavní brány. Angus, jeho krásný grošák a dárek od Arlena zároveň, si vesele odfrkl, když se ho po tak dlouhé době objevil ve stájích. Nezapomněl na svého pána a Fimura to trošku zahřálo u srdce. Pohladil ho po nozdrách a grošák netrpělivě přešlápl a zařehtal. Nejen jemu chyběl pohyb a čerstvý vzduch a Fimur se s chutí vyšvihl do sedla. Na těch pár okamžiků se dostavil ten pocit štěstí, radosti a volnosti, které zažíval před pár měsíci.

Cesta jim ubíhala poměrně klidně, první den projeli hvozdem a přenocovali na jednom z tábořišť. Ani další dva dny nebyly jiné. Jeden slunný a větrný, druhý podmračený jim hodil i pár dešťových kapek na cestu. Naštěstí nepršelo moc a docela solidní nocleh sehnali v jedné z vesnic, kterou po cestě projížděli. Pečené maso a víno k večeři jim přišlo k duhu. Jak byl za to Fimur rád, za jídlo i za klidné ubytování v teple.

A celé tři dny měl na to, aby mohl přemýšlet nad tím, co vlastně udělá, až dorazí do cíle. Jeho mysl byla tak zmatená, až nevěděl, co si s tím vlastně počít. Špekuloval a přemýšlel. Nechtěl se ve městě příliš zdržovat, ale dal princi slib. Nebo se za tím léčitelem Irwinem jen zajde podívat, aby mohl Arlenovi s klidem do očí říct, že to alespoň zkusil a pak hurá domů. Přece tam nebude dva týdny čekat, až na něj dojde řada, když k němu chodilo tolik lidí. Ale na druhou stranu, pak by se mohl podívat za....