Mlha nad hvozdem

Kapitola 32.

A ve chvíli, kdy se všechno zdálo být pro oba milence tak beznadějné a ztracené, zaúřadovalo konečně štěstí a osud. Či spíše jeden všímavý muž, který už nějakých pár týdnů pozoroval, že jeho pán není tak úplně ve své kůži, často bývá zamyšlený, a více než obvykle zakaboněný a značně náladový. Takhle ho neznal, a že už sloužil po jeho boku pěkných pár let.

Kráčeli spolu po ulici, Gar zadumaně hleděl před sebe a sotva odpovídal kolemjdoucím na pozdrav. A Perennovi to nedalo. Ne snad proto, že by byl zvědavý až běda, což vlastně tak trochu byl, ale že si taky uměl dát všech pět dohromady. A když vám něco vrtá v hlavě....

„Na koho jste se to ptal toho hostinského, pane?"

„Ale, na jednoho známého," odvětil zamyšleně Gar, ale Perennovi to jako odpověď nestačilo.

„Na kterého?" vyzvídal nedobytně dál.

Gar si povzdechl nad jeho neodbytností. „Perenne, pamatuješ si na toho mladíka z Temného hvozdu, Fimura? Jak jste ho s Delricem hlídali a jeho bratra jsme pak zatkli pro loupeže, co spáchal tady u nás? Měl být tady ve městě, chtěl jsem s ním mluvit, nic víc," zamumlal si jen tak do chladného podzimního větru a odpověděl na pozdrav okolo jdoucí děvečce.

Chvíli bylo ticho a pak...

„Tak, že by to byl vážně on!?" ozvalo se za ním najednou, trochu tázavě, trochu překvapeně, trochu udiveně, a Gar si teprve teď všiml, že kráčí po ulici sám. Perenn zůstal stát pár kroků za ním, vyjeveně na něj zíral a z toho urputného přemýšlení mu naskočilo i pár vrásek na čele.

„Jak to myslíš, on?" Gar se otočil a vmžiku stál u něj.

„Jak to myslíš, ON, Perenne?"

Perenn se zamyšleně podrbal na hlavě. „Víte, pane, já si tím vůbec nejsem jistý, ale mám takový dojem, že to byl ten mladík ze včerejška, kterého jsme vedli k tomu trhovci," vypadlo z něj a Garovi poskočilo srdce v hrudi a zároveň ho v hrůze polil studený pot.

Že by? Že by se přece jenom nespletl?

A pokud to byl opravdu ON...co mu to, u všech bohů, provedl?

„Cože? A to mi říkáš teprve teď?" zaúpěl zděšeně, a Perenn pokrčil omluvně rameny.

„Ruku do ohně za to nedám pane, teda ani já, ani Delric. Ten kluk ze včerejška byl tak hubený a špinavý. No, byl mu trošku podobný, ale já si tím fakt nejsem jistý. Říkali jsme si včera s Delricem, že to asi není možné, co by tady asi tak dělal, a ještě v takovém stavu. Vždyť vypadal jako pobuda," bránil se zoufale Perenn, ale Gar už byl jako na trní. Perenn tu pořád žvaní a Fimur zatím může být v nebezpečí...

„U všech bohů, Perenne, proč jste mi to neřekli už včera? Kam jste ho zavedli? Musíme tam jít, okamžitě," zavelel Gar a Perenn jen přikývl na souhlas.

„Ten trhovec bydlí v podhradí, pane," vydechl, a Gar se okamžitě otočil na patě, nabral poněkud ostřejší tempo a on, i jako cvičený voják měl co dělat, aby s ním vůbec udržel krok.

O půl hodiny později už byli v podhradí a stáli před malým roubeným stavením. Vrata na dvůr byla otevřená a hned jak vešli, přivítalo je veselé zařehtání ze stájí. Přes cestu jim přeběhlo s hlasitým kejháním pár hus a pak se s třískotem rozlétly dveře od stavení. Nezvaných hostů si samozřejmě zdejší hospodář a trhovec v jedné osobě hned všiml. Pěkně mu to hnulo žlučí, když viděl, kdo přišel, vylítl ven před stavení a hned začal prskat a hudrovat.

„Co jste mi to pověsili na krk," pištěl ječivým hláskem na Gara a rozhazoval divoce rukama, „takovýho lenocha línýho. Sotva ráno vstal, aby vykydal prasatům, povaleč prašivá, a už se zase válí. Co jste si vlastně myslel," pokračoval v jekotu, mával rukama a bylo mu vcelku jedno, na koho si vlastně otevírá pusu.