Mlha nad hvozdem

Kapitola 45.

I když si Fimur myslel, že Gar bude unavený a nebude se mu chtít brzy vstávat, opak byl pravdou. Večer sice Gar usnul prakticky hned, jak položil hlavu na polštář, až tak byl zmožený po té dlouhé mrazivé cestě, ale ráno si přivstal jako vždy. Ranní ptáče za všech okolností. A i když si Fimur večer předsevzal, že se o Gara bude pečlivě starat a připraví mu snídani, nakonec to bylo opačně. Ráno se probudil v posteli sám. Zase. Za okny už bylo světlo, na ulici slyšel sousedovic děti, jak na sebe pokřikují a mezi mraky vykukovalo sluníčko. Nakonec bude ještě hezký den, pomyslel si, když se vyklubal z postele a vydal se do kuchyně.

Jako hostitel tedy opravdu selhal. V kuchyni už bylo nejen teplo, ale linula se z ní i libá vůně smaženého masa. Gar stál u plotny a cosi tam kutil.

„Neříkej mi, že děláš snídani," zaúpěl zahanbeně Fimur, „to jsem měl přece udělat já, ty jsi tu host a máš odpočívat."

Přitočil se ke Garovi, a koukl mu pod ruce. Smažené maso nakrájené na kousíčky, vonící po neznámém koření, mu zavonělo pod nos tak, že se mu okamžitě začaly sbíhat sliny. „Dobré ráno," přistála mu na čele pusa a Fimur ji okamžitě Garovi oplatil.

„Ale snídani jsem ti měl udělat já," zabrblal znovu, protože mu to nedalo, ale Gar se smál.

„No tak, to máš jako omluvu ode mě, že jsem včera hned usnul. Já byl vážně moc unavený. Ale slibuji, že dnes večer ti to vynahradím," pravil spiklenecky a Fimur byl opět červený až na zádech.

Než se trochu upravil a oblékl, snídaně byla hotová.

„Jen jez, beztak se odbýváš jen ovesnou kaší," strčil mu Gar voňavé masíčko na talíři pomalu až pod nos, sám si naložil taky pěknou porcičku. A chlebové placky k tomu.

„Jen ráno, ale jinak se neodbývám, neboj, oběd si uvařím, i večeři," zahuhlal Fimur, protože měl právě plnou pusu té úžasné dobroty, která se mu doslova rozplývala na jazyku. Ale Gar byl navýsost spokojen, ten jeho výraz už Fimur moc dobře znal. Nejen proto, že Fimurovi chutná, ale i proto, že dodržoval jeho rady a příkazy. A že se snažil o sebe dbát.

„Já jsem netušil, že umíš taky vařit," vydechl Fimur nadšeně, když do sebe nasoukal poslední sousto.

„To víš, armáda tě naučí hodně věcí, nejen bojovat. Občas jsme se museli postarat sami o sebe, abychom neumřeli hlady. A jez pořád jen sušené maso nebo králíky," usmíval se Gar, zatímco poodešel ke kotlíku, ve kterém se luhovaly bylinky. Naběračkou nalil voňavou tekutinu do hrnečků a jeden podal Fimurovi.

„Bylo to výborné. To by se mi líbilo taková snídaně, klidně každý den," culil se Fimur na Gara, který si zasedl zpět ke stolu, „asi tě už nenechám odjet."

Myslel to žertem, ale odpověď, kterou dostal, ho naprosto šokovala. Zase.

„Tak dobře, Fimure, beru tě za slovo. Co když už odsud opravdu neodjedu?"

Ten hrnek, ze kterého se chtěl Fimur napít, zůstal jen kousek před jeho ústy. Položil ho zpět na stůl, protože se mu ruce roztřásly tak, že ho nebyl schopen udržet.

„Gare," Fimur zbledl a hrdlo se mu stáhlo, že byl sotva schopen mluvit. „Pokud tohle nemyslíš, vážně, tak už to nikdy neříkej, prosím." To by byl od Gara velmi krutý žert, tváří v tvář té hrozivé realitě tří dlouhých let Garovy služby, které ho ještě čekaly. Tři roky odloučení, tři dlouhé roky toužení a čekání. Jenže, Gar to myslel naprosto vážně. Proto v této chvíli musela veškerá legrace stranou.

„Fimure, teď opravdu nežertuju. Chtěl jsem o tom s tebou mluvit už včera, ale nedostali jsme se k tomu. Musíme si promluvit a všechno, co ti teď řeknu, myslím naprosto a smrtelně vážně, rozumíš mi?" řekl Gar vážným hlasem, a Fimur jako ve snách kývl.