Mlha nad hvozdem

Kapitola 29.

Nemohl tomu uvěřit. Okradli ho!

„Sakra," vyjekl nahlas, hodil brašnu na stůl a otevřel ji. Byla prázdná, úplně prázdná. Jeho váček s penězi byl skutečně pryč! Jak se to mohlo stát, vždyť si přece svoje věci hlídá tak pečlivě. Sakra, ten kluk, napadlo ho. To byl určitě ten ušmudlaný výrostek, co do něj vrazil. Jak mohl být tak neopatrný? Copak ho Turr za ty měsíce nic nenaučil? Proklínal se za svoji nepozornost, ale už bylo pozdě.

„Copak, copak, mladej pane?" zeptal se pátravě hostinský, když ho viděl, jak zoufale zírá do prázdné brašny. Začal čichat příležitost.

„Okradli mě, ukradli mi všechny peníze," zaúpěl Fimur a v duchu si nadával do hlupáků. Vyděšeně se na hostinského podíval, jenže žádný soucit a řešení u něj nenašel. Naopak, mělo to být ještě horší.

„No, a jak mi zaplatíte za to ustájení?" Hostinský byl čím dál tím víc jízlivější. A taky hlasitější.

„Já...já nevím," zakoktal Fimur vyplašeně, protože tohle vážně netušil.

„Ale stejně si myslím, že jste dostal zaplaceno dost. Pět stříbrňáků za dva dny je hodně peněz," nedal se, ale s tímhle rozhodně neuspěl. Hostinského to pěkně namíchlo a rozhodl se přitvrdit.

„Jo takhle, takže mladej pán se tady nají, vyspí a pak nemá čím zaplatit, jo? A koně jsme vám tady krmili zadarmo. Jo, zadarmo ani kuře nehrabe, mladej pane," zařval najednou hostinský a tentokrát se opravdu už otočili všichni. Fimur cítil v zádech desítky zvídavých pohledů a vzduch najednou zhoustl. Teď tu bude opravdu za zloděje, či co.

„Já slibuji, že vám ty peníze dovezu," špitl Fimur zděšeně, ale jaksi už bylo pozdě. Hostinský se chytil příležitosti, a protože to byl šejdíř až do poslední kapky krve, rozhodl se z nebohého překvapeného a vyděšeného Fimura vyždímat naprosto všechno.

„Tak ty myslíš, ty holoto jedna, že já se nechám okrást. Já tady poctivě dřu od božího rána do noci a nenechám se okrádat. No lidi, slyšíte to, to snad není pravda," vykřikl hostinský znovu a tvář mu strašidelně zbrunátněla. Šel z něj strach. Dva muži u nejbližšího stolu vstali, byli to zřejmě místní a taky dobří známí hostinského, který teď vzteky prskal na všechny strany.

„Víte co, mladej pane, mám nápad," obrátil najednou hostinský, slizce se usmál a trošku se k Fimurovi naklonil, „nechám si tady vašeho koně, vaše věci a jsme si kvit, co vy na to?"

„To snad nemyslíte vážně," vyjekl Fimur, ale víc už nestihl, protože hostinský se k němu naklonil. „Buď se domluvíme nebo zavolám stráže a skončíš ve vězení, ty parchante zlodějskej. Rozmysli si to."

Nebylo vlastně o čem přemýšlet, vlastně k tomu Fimur nedostal příležitost.

„Vyhoďte ho, podvodníka, chtěl mě okrást," zařval najednou hostinský a ti dva chlápci, co předtím vstali ho popadli a vyvlekli z hostince ven. Hodili ho na ulici, hostinský ještě vyběhl před dveře a po Fimurovi, který s úpěním ležel na tvrdé kamenité dlažbě, hodil jeho prázdnou brašničku.

„To si můžeš vzít. A ať už tě tady nevidím, ty holoto zlodějská," uchechtl se se zhnuseným, ale zároveň i potěšeným výrazem. Mohl si libovat, jak jednoho nebohého hloupého mladíka pěkně natáhl na hůl. Ten kůň, který teď řehtal ve stáji, měl cenu dobře třicet stříbrňáků a meč ležící v jeho pokoji minimálně dalších deset. Ušklíbl se, zašel do hostince a spokojeně práskl dveřmi.

Fimur se pomalu začal stavět na nohy. Okolo prošlo pár lidí, znechuceně po něm pokukovali a něco si potichounku šeptali. Beztak ho měli za nějakého přivandrovalce, možná chudáka a žebráka, který se tu potuluje a žebrá peníze a jídlo. Oprášil si umolousané kalhoty, plášť měl mokrý a špinavý od bláta, protože déšť smývající prach a špínu města vytvářel na ulici jemnou blátivou vrstvu. Omšelá cedule hostince U tří holí mu ve větru s posměchem zavrzala na rozloučenou.