Mlha nad hvozdem

Kapitola 30.

Z šílené noci ho vysvobodilo stejně šílené ráno. Co na něm taky mohlo být dobrého? Noc přečkal schoulený v koutě za jakýmsi sudem s vodou, ze kterého se pak trochu napil, aby uhasil alespoň tu hroznou žízeň. Až za světla si mohl prohlédnout, co vlastně zbylo z jeho šatů. Byl celý umazaný a špinavý, jeho plášť i kalhoty byly od bláta a navlhlé, ušmudlaný byl i na obličeji až běda, jak zjistil z odrazu v jednom z oken. Teď už vážně vypadal jako vandrák a bezdomovec a lidé si ho na ulici prohlíželi se znechuceným zrakem a s odporem. Přetáhl si kapuci přes hlavu, chtěl se skrýt před těmi posměšnými pohledy a úšklebky, ale nijak valně to nepomohlo.

Nebylo mu příliš dobře, podzimní noc, kdy teploty klesaly až k mrazu, vykonala své. Už toho bylo na něj moc. Všechno to dvouměsíční trápení a nespavost, nekonečná únava a chladná mrazivá noc venku se na něm krutě podepsala. Zachumlal se do svého ušmudlaného pláště a pomaličku se lehce potácivým krokem vydal ulicemi. Hlad ho trápil už od včerejška, ale žebrat nechtěl. Ten malý zbytek důstojnosti, který mu zůstal, mu to prostě nedovolil. To raději umře hlady.

Vlastně chtěl něco úplně jiného. Ať už to s ním dopadne jakkoliv, chce ho ještě jednou vidět. Znovu vidět jeho tvář. Naposledy. Jeho Gar....jeho láska, jeho milenec. Byl tak blízko, a přesto tak vzdálený a nedosažitelný.

Ulice se pomalu plnily, město ožívalo za každého počasí a zvláště dnes, když se konaly trhy. Sladká vůně pečiva Fimura pohladila a zašimrala ho v nose, až se mu seběhly sliny na jazyku a prázdný žaludek se mu sevřel tak, až se mu udělalo špatně. Ale šel dál, za svým posledním cílem. Pozeptal se na cestu a nějaký trhovec mu se znechuceným obličejem popsal cestu. A nejen on, poptat se musel vícekrát a všichni na něj hleděli s odporem.

Garabanův dům stál na jedné z těch širokých hlavních ulic, které se ladně vlnily městem a končily na vrcholu kopce kousek od zámku. Doploužil se až tam. Široká ulice byla zaplněna stoly a stánky, trhovci a prodejci podupávali v chladném dopoledni, a zahřívali si ruce o poháry horké medoviny. Jejich hlasy svolávaly nakupující hospodyně, hospodáře a děvečky, překřikovali se navzájem ve snaze mít tu nejlepší nabídku a zboží na prodej.

Nic z toho však Fimura nezajímalo. Tady někde byl jeho dům. Zastavil se u jednoho z maličkých stánků s jakousi keramikou. Hrnečky a hrnce z pálené hlíny, ručně malované a zdobené maličkými lístečky a ptáčky, drobnými a veselými jako prosluněné léto, zahřály na duši už jen od pohledu.

„Můžete mi říct, kde bydlí pan Garaban?" zeptal se Fimur nesměle trhovce, který na něj hleděl, jako by měl svrab.

„Támhle," pokynul trhovec hlavou, „ten dům s šedými dveřmi. A teď běž," mávl na něj rukou, jako by ho chtěl odehnat co nejdál. Takový špinavý otrapa se mu tu toulá okolo, ještě mu něco ukradne.

To Fimura samozřejmě ani nenapadlo. Otočil se a zadíval se na Garův dům, který byl nedaleko. Ano, patřil mezi ty větší zde ve městě i zde v ulici, ale ničím nevynikal, ani nebyl na první pohled nijak honosný. A Garaban, jako syn vrchního králova rádce, by si určitě mohl dovolit mnohem dražší a luxusnější bydlení. Ale to Fimurovi k jeho povaze nesedělo, on byl skromný a takový dům, jaký měl, se k němu hodil mnohem víc.

Hleděl na ty šedé vchodové dveře, do očí se mu draly slzy a vítr mu je s dojetím stíral z tváře. Maličký kousek popošel, protože trhovec už na něj začal hartusit, že mu odhání zákazníky a ať vypadne, a zůstal stát jen pár kroků od stánku. Nedokázal se odpoutat od toho domu, stál tam a stál, a doufal, že se ty šedé vchodové dveře otevřou....

Protože by se nikdy, nikdy neodvažoval jít a zaklepat na ně. Ale tam, kde není odvaha, pomůže náhoda. Nebo se konečně nad ztrápeným mladíkem konečně slituje sám osud....?