Mlha nad hvozdem

Kapitola 5.

Zdál se mu sen plný nočních můr, prapodivných, rozmazaných, které se rozplývaly v mlze, kde se ztrácely všechny jeho vzpomínky. Nekolébaly ho, spíš si s ním pohrávaly jako s malou hračkou. Házely s ním ze strany na stranu, až.....

...se probudil. Zprvu se ani nepokoušel otevřít oči, když přicházel k sobě, jen vnímal zvuky přicházející ze všech stran. Klapot koňských kopyt, hlasy lidí, drncání, když vůz najel na kámen či vyčnívající kořen stromu. A pak tu nesnesitelnou bolest hlavy a obličeje. Sykl a zvedl ruku, chtěl se dotknout levé tváře, která celá hořela a tepala. Levé oko sotva otevřel, jen tím pravým se mohl pořádně podívat na svět a zkontrolovat, co se děje okolo něj.

„Nesahej si na to," uslyšel, jeho ruku kdosi chytil a stáhl zpět. To, že leží v jednom z vozů, to mu bylo jasné hned. Vytvořili tam pro něj takové malé provizorní lůžko, vystlané kožešinami, které se pravděpodobně vezly na trh na prodej. Inu, teď aspoň posloužily pro dobrou věc. Aspoň to tak netlačilo, jako ty pytle včera. Nad sebou neviděl ani stromy, ani nebe, jen bílou plachu, zakrývající vůz. A jeli poslední, jak si všiml, protože za vozem kráčel jen k němu přivázaný krásný hnědák.

Ale ten hlas? Zněl mu tak povědomě. Fimur přestal s prohlížením okolí a natočil hlavu na bok.

Seděl tam, na nějaké dřevěné bedně, kousek od něj a koukal na něj.

Ten chlap ze včerejška!!

„Moc se nehýbej a už vůbec si nesahej na obličej. Budeš tam mít pár týdnů pořádnou modřinu," usmál se na něj, zatímco mu jeho ruku položil na kožešinu pod ním.

„Máš žízeň?" zeptal se a Fimur kývl, jak jen mu to jeho pohmožděné tělo dovolilo.

„Sedni si, ale pomalu, nepospíchej, ať ti není zle," řekl neznámý, když se zvedl z té bedny, přisedl si k němu a velmi opatrně Fimurovi pomohl nadzvednout se, aby se mohl napít. Pár doušků léčivého nápoje přineslo vyprahlým Fimurovým ústům vítané osvěžení a tolik potřebnou úlevu od velké bolesti.

Trošku se zakuckal, když vůz najel na jakýsi výmol a sotva stačil spolknout, co měl v ústech. „V pořádku?" zeptal se neznámý a pak jemně setřel prstem kapičku nápoje, který stékal Fimurovi po bradě.

„Tady se asi jen tak v klidu nenapiješ, dost to drncá," usmál se, zatímco ho opatrně ukládal zpět na kožešiny.

Až teď, když se Fimurovi alespoň na chvíli ulevilo od největší bolesti, si konečně mohl toho neznámého prohlédnout. Včera večer to byl jen rozmazaný flek a neznámý hlas, který ho utišoval a pomáhal mu. Ale dnes?

Byl tedy rozhodně starší než on, snad mu mohlo být už tak kolem pětatřiceti, vysoký, svalnatý, ale na rozdíl od většiny mužů neměl dlouhé vlasy. Naopak, i když měl kratší sestřih a spadaly mu sotva po krk, velmi mu to slušelo. A těch pár stříbrných nitek, kterými měl svoje tmavé, lehce vlnité černé vlasy protkány, mu přidávaly na vážnosti. Ale i stáří, které ale ještě zdaleka neměl. Rysy jeho tváře byly jemné a drsnost mu dodávalo jen to několikadenní strniště, které měl na tváři. Jeho zvláštní tmavé oči si Fimura prohlížely pátravě a pronikavě, jako by chtěly číst v jeho duši. Nebo srdci. Jeho oblečení bylo černé jako noc, jen zaprášené z cest, kterými prošel.

Žoldák, napadlo Fimura v první chvíli, když si ho prohlédl, je to určitě žoldák. Bývalí vojáci, kteří se toulali zemí, z království do království, od města k městu a nechávali se za pár stříbrňáků najmout k čemukoliv. Dříve to byl především boj, ale teď za časů míru, se spíše jen potulovali a brali i drobné úkoly, jako třeba doprovod obchodních výprav, ochranu majetku a peněž bohatých.