Mlha nad hvozdem

Kapitola 9.

Princ s Vlkem dorazili o chvíli později a Arlen byl rád, že je jeho přítel v pořádku. O něco menší radost měl z toho, že se ti dva vrátili nadrzo zpět do města. 

„Zítra je vyslechnu a my dva si musíme ještě jednou promluvit," kývl na Fimura, když s Vlkem odcházeli a poděkoval Garabanovi za opětovnou záchranu přítele.

Ulička se pak během chvilky vyprázdnila, zvědavé hlavy mizely a okna se pomalu zavírala. Město si unaveně zívlo, znavené tím nenadálým rozruchem, které zažilo, a protože zábava byla definitivně u konce, pomalu se odebralo ke spánku. 

„Opravdu jsi v pořádku," zeptal se ho najednou Gar, a Fimur přikývl. 

„Jsem v pořádku, jen mám trochu naražené rameno..." hlesl a než stačil doříct větu, už ho Gar drapl za ruku a někam ho táhl.

„Kam jdeme?" vyjekl Fimur, protože to nebyl ten směr, kterým byl jeho dům.

„Ke mně," odvětil Gar, „potřebuješ ošetřit," dodal klidně a Fimur ani nehlesl. I když vlastně nebyl nijak vážně zraněný, nepotřeboval ošetření, nechal se vést a přemýšlel, proč vůbec neprotestuje. Proč ho nechává, aby jej vedl potemnělými uličkami, osvětlenými jen loučemi a rozzářenými okny, proč nemá sílu se mu vyškubnout a jít domů? Nechal se vést, šel za ním poslušně jako pejsek, bez jediného slova. 

Netušil proč, ale i kdyby Gar jeho ruku pustil, stejně by za ním šel dál.

Prošli otevřenými vraty hostince, ztichlým potemnělým nádvořím přímo do budovy naproti vratům, pěkně po schodech nahoru. Třetí dveře od schodiště, klíč rachotící v zámku, cvakot kliky. Všechno měl jako ve snu a jen šel za ním, téměř bez dechu. Na stole plápolala svíčka, Gar zapálil ještě další, a příjemné světlo ozářilo prostě vybavenou místnost.

A on tam teď stál, v jeho pokoji, srdce mu tlouklo jako závod a tiše čekal, co se bude dít dál. Garaban odložil meč a sundal si kabát. „Udělej si pohodlí," usmál si na Fimura, který tam stál uprostřed místnosti jako solný sloup, bez hnutí a snad i bez dechu. Sledoval Garabana, který šel k posteli, sehnul se a z pod postele vytáhl koženou černou brašnu.

Až když se Gar otočil, zjistil, že tam Fimur stále bojácně stojí a zírá na něj. Usmál se, stálá ostýchavost hnědovlasého mladíka mu připadala neskutečně roztomilá a přitažlivá zároveň. Byl tak rozkošný ve svém studu a jeho skrývaná křehkost ho přitahovala stále víc.

„Pojď," chytl ho znovu za ruku, protože jinak to očividně nešlo a dotáhl ho ke stolu. „Sedni si," řekl překvapenému Fimurovi. A ten ho zase poslechl, zase poslušně, bez námitek, celý rozrušený a rozechvělý. 

„A svlékni si košili, podívám se ti na to rameno." Fimur tiše polkl, ale zase bez protestu udělal to, co po něm Garaban chtěl. Třesoucíma rukama se vysvlékl a snažil se zakrýt stoupající nervozitu.

Je tady. Je tady s ním. U všech bohů!! To je snad sen.

Garaban položil brašnu na židli vedle stolu a otevřel ji. Fimur se nenápadně podíval, ale to, co tam viděl, mu tak trochu vyrazilo dech. Byla plná lahviček s různými tekutinami a bylinami, dřevěné krabičky podobné té s mastičkou, kterou mu Gar dal jeho modřinu. A pak tam byla velká kniha, kalamář a psací pero. Tak tohle rozhodně nebyla klasická výbava žoldáka.

„Tak ukaž," pravil, a zatímco opatrně zvedal Fimurovu pravou ruku, kousek po kousku prohmatával jeho kosti na pravém rameni. „Zlomeného nemáš nic, je to v pořádku, budeš mít jen pořádnou modřinu," konstatoval po chvíli, ale Fimurovi bylo naprosto jedno, co říká.