Mlha nad hvozdem

Kapitola 20.

Těžko mohl Fimur tušit, jaká mračna se pomalu stahují nad jeho hlavou a jaký ďábelský plán se zrodil jeho bratrovi v hlavě. Nepočítal rány na svém těle, které od něj utržil, jen tiše v slzách trpěl. Ale ty slzy nebyly z bolesti, které mu způsobil jeho bratr, ale ze zoufalství. Předtucha smrti, která obcházela plíživě tímto domem, ho dusila až k zalknutí. Nedokázal se soustředit na nic smysluplného a vše, co dělal, bylo jako ve snu. Hodně špatném snu, ze kterého se nemohl probudit. Byl to sen smrti a slz. A chyběl mu Gar, i když se spíše styděl za to, že na něj v této situaci vůbec myslel.

Od Garova odchodu nespal ani nejedl. Prakticky celou noc nezahmouřil oka, jen tiše bloudil po domě a co chvíli nahlédl do Beldina pokoje, aby se ujistil, že ještě dýchá. Dýchala, její sípavý dech zněl v té tmě hrůzostrašně. Občas se neklidně zavrtěla a prudce zakašlala, probudila se, aby pak zase na chvíli usnula neklidným spánkem. Ale stále žila, dýchala a její nemocné srdce se snažilo bít v její hrudi ze všech sil. A ani, když noc zahnalo ranní kuropění, nedopřál si Fimur ani na chvíli oddechu. Někdo se o ní přece musel postarat. I když byl znavený a sotva stál na nohou, sebrat všechny svoje síly a připravil snídani pro ni i svého poměrně vzteklého a nevrlého bratra, který prskal a dštil síru od božího rána.

„Ty vypadáš," vyhubovala mu sípavě Belda, když se probudila, mezi záchvatem dusivého kašle. Ale přece jen, nebyl už tak častý jako včera. Třeba Garův lék alespoň trochu zabral, pomyslel si a pomohl jí, aby se najedla. Maličkou jiskřičku naděje v její uzdravení přece jen pořád v srdci nosil. Neměl moc času na odpočinek, protože Belda ho hned zaúkolovala a než vyřídil vše, co mu nakázala, bylo poledne. A pak uvařit polévku, aby jí mohl dát oběd, namíchat dle jejích rad správný poměr bylinek na její čaj. Jak bylo vidět, stále měla důvěru spíše ve svoje znalosti než v ty Garovy a Fimur nabyl přesvědčení, že Gar je mnohem odvážnější, než si myslel. Protože ošetřit jeho babičku, to chtělo velikou odvahu.

Ale on musel být ještě statečnější. Nemluvili o tom, ale ve chvíli, kdy si od ní bral prázdnou misku od jídla, pevně stiskla jeho ruku. 

„Babi," zašeptal lítostivě, zatímco ona ho pohladila po tváři. 

„Já vím," usmála se, ale rozhodně se nechtěla dívat, jak tu její vnuk roní slzy a hroutí se tu. Nikdy na tohle nebyla a rozhodně mu to nehodlala dovolit. 

„Koukej jít, máš ještě moc práce. A já chci spát," poslala ho pryč. A to bylo vše, ale jen ten jeden stisk vlastně řekl vše. Ona svého vnuka velice milovala a on to věděl.

„Jdu pryč," objevil se Faran v kuchyni, když Fimur uklízel nádobí a přemýšlel nad tím, že by si mohl alespoň na chvíli odpočinout. Kývl hlavou, a když se otočil, jeho bratr stál přímo před ním. 

„Přijde ten chlap?" Fimur kývl a Faranovi se zlověstně zablýsklo v očích. 

„Nic neřeknu, Farane," špitl Fimur a Faran se ušklíbl. 

„To bych ti radil, ty špinavá děvko," zasyčel, a aniž by se zeptal, jak se jeho babičce daří, zmizel. Kam šel, to už bylo Fimurovi vcelku jedno. Jeho odchod mu přinesl jen úlevu.

Ticho v domě, jen občas přerušované kašlem z pokoje přes chodbu, ho ubíjelo. Chtěl odpočívat, ale raději se zvedl a šel zamést dům, než jen aby zahálel. Ale nijak si nepomohl, ty děsivě trudné myšlenky na smrt ho pronásledovaly všude. Ani si nevšiml, že den pokročil a slunce se pomaličku začalo klonit k západu. Seděl na lavici v kuchyni, unaveně hleděl kamsi z okna a tiché cvaknutí kliky ani nevnímal. Ani postavu, která se objevila ve dveřích.

„Fimure," Gar na něj musel zavolat, aby si ho vůbec jeho ztrápený mladíček sklesle sedící na lavici vůbec všiml. Letmý úsměv na Fimurově tváři mu prozradil, že ho vidí rád, i když do očí by mu to asi nepřiznal. Pohled na Fimura Garovi mu prozradil, že toho zřejmě příliš nenaspal. Vypadal dost unaveně a zničeně.