Mlha nad hvozdem

Kapitola 28.

Cáry mlhy se líně plazily po zemi a tiše ho halily bílým závojem smrti. Kousavý chlad mu pronikal do kůže, zalézal pod nehty a roztřásl jeho polonahé tělo neovladatelným třesem. A pak znovu uslyšel ten zvuk a pak uviděl ....

Fimur se s úlekem probral a roztřásl se zimou. Ne, nebyl v tom černočerném hvozdu, neležel spoutaný a umírající na zemi, ale na posteli, ve skromném pokoji v hostinci U třech holí, a v hlavně v krbu vyhasl oheň. Proto ho probudila taková zima. Seděl nepřikrytý na posteli, před ránem mu na chvíli únavou klesla hlava a upadl do jakéhosi tíživého polospánku plného děsivých nočních můr. Zrovna valně si neodpočinul, spíš naopak.

Za oknem už bylo světlo, královské město se pomalu probouzelo do dalšího krásného podzimního dne. Obloha byla bez mráčku, jako vymetená a vymalovaná blankytně modrou barvou, slunce od božího rána svítilo, co to jen šlo. Sluneční paprsky jemně ťukaly na okna domků a domečků, a vyháněly zdejší obyvatele pracovat do mrazivého rána. Děvečky, sedláci, vojáci, trhovci, ti všichni vstávali a vydávali se za svým výdělkem.

I zezdola už zazníval hluk, protože hostinský se musel samozřejmě postarat o všechny svoje hosty a jako první byla na řadě snídaně. Fimur se jen opláchl v krapet ledové vodě a oblékl si kabátec, protože mu byla vážně zima, ale znovu zatápět považoval za zbytečné vzhledem k tomu, že se chystal odejít. Chvíli jen seděl u okna a hleděl ven, na ulici a přemýšlel.

O hodinu později sešel dolů na snídani. Dole už sedělo pár hostů, ale většina z nich jedla a příliš se nevybavovala. Jeden dva žoldáci, ostatní možná jen pocestní, trhovci přijíždějící na místní trhy, těžko říct. Fimura to popravdě ani moc nezajímalo. Vůně koláčů a horké medoviny ho polechtaly v nose, hned jak scházel dolů po schodech a dostal na ně takovou chuť, že si poručil k jídlu. Byly výborné, plněné tvarohem a ovocem, čerstvé a ještě teplé, a on si s lítostí vzpomněl na svoji babičku. Když byla ještě naživu, dělávala podobné. Vzdychl si. Horká medovina ho trošku zahřála, k sezení si vybral místo kousek od krbu a nevstal, dokud se pořádně nezahřál a nepřestaly ho zábst prokřehlé ruce.

Ostatně, nebylo kam spěchat. Měl v plánu se podívat za tím léčitelem a maximálně se porozhlédnou po městě. Nic víc. A chtěl tu být, v bezpečí hostince a hořícího krbu dřív, než se začne stmívat.

Pozeptal se hostinského, kdeže onoho vyhlášeného světoznámého Irwina najde a hostinský mu ochotně popsal cestu. 

„A když se ztratíte, mladý pane, zeptejte se kohokoliv, každý tady ho zná a ukáže vám cestu," ujišťoval Fimura překotně a Fimur mu na oplátku pochválil výbornou snídani.

Zvedl se o chvíli později, hodil si přes rameno svoji koženou brašničku, ve které měl peníze od Arlena, a vydal se na cestu. Protože jestli hostinského dobře pochopil, cesta k Irwinovi byla dlouhá a musel projít přes půl města. Nakonec se stejně musel ještě třikrát zeptat na cestu, protože v těch spletitých uličkách kolikrát zabloudil. Měl alespoň možnost se tu více porozhlédnout, se zvědavostí si prohlédnout všechny ty dílny, krámky a obchůdky, které u nich ve městě neměli.

K tomu slavnému městskému léčiteli, kterého nazývali Irwin, se nakonec přece jen dostal. Čekal honosný dům, ale překvapilo ho, že tak slavný a zřejmě i bohatý člověk bydlí v obyčejném domě, jenž vůbec nevybočoval z řady těch ostatních. Skromnost nade vše, usoudil Fimur, člověk může být bohatý, ale na obdiv to dávat nemusí. V tom spočívá i moudrost člověka, nepovyšovat se nad jiné.

Jenže, jak zjistil, dostat se k tomuto moudrému a známému léčiteli je prostě nemožné. Lidé se tísnili u jeho domu už od božího rána a sice bylo teprve dopoledne, ale už teď jich tam před jeho domem bylo minimálně třicet, ne-li víc.