Mlha nad hvozdem

Kapitola 13.

Čtyři dny se Fimur nehnul z domu. Čtyři dny, kdy se staral o Beldu, která jen pokašlávala a polehávala. Bál se o ni, z pochopitelných důvodů. Byla celá jeho rodina, tedy kromě jeho bratra, který teď momentálně někde zřejmě naháněl ženský, chlastal a zřejmě by ho babiččina nemoc ani moc nezajímala.

I když jeho myšlenky byly v jednom z pokojů v Dolním hostinci, i když měl strach, že než se k němu dostane, tak Gar odjede z města, nedokázal od ní odejít. Dokud jí nebylo úplně dobře. „Bylo to jen nějaké nachlazení, neboj se," uklidňovala ho Belda, ale nějak jí to nevěřil. V zimě? To možná ano, ale teď v létě to bylo divné. Nikdy ji vlastně neviděl nemocnou, ale v poslední době se mu zdála mnohem unavenější, snad i hubenější. Znovu mu dokola zopakovala, že je to jen stářím a pak že absolutně nechápe, jak se mu ta obrovská modřina na obličeji mohla ztratit tak rychle.

Až když viděl, že je jí opravdu dobře, odvážil se jít za ním. „Zdržuju tě tady, viď," škádlila ho Belda, když viděla, že už po několika dnech nemá doma stání. „Já si tu stonám a nějaké děvče po tobě touží a možná po večerech pláče, jak se mu po tobě stýská," smála se, ale Fimur to raději nekomentoval.

Ale už byla zdravá a on mohl s klidnou duší i svědomím jít zase za ním. Pod rouškou noci zaklepal na jedny ze dveří hostince. Protože za nimi byl on.

„Dlouho jsi tu nebyl, kde ses mi toulal," zašeptal Gar, když ho konečně přestal líbat. Zmocnil se jeho rtů hned, jak zamkl dveře, nedočkavě a dychtivě. Byly to jen čtyři dny, a přesto se mu po jeho sladkém strážci stýskalo. Ani nevěděl proč, ale pro něj to bylo jako celá věčnost.

„Omlouvám se, babičce nebylo moc dobře. Už je stará, v poslední době je nějaká unavená. Hodně toho prožila a hodně se trápila, víš. Byla nemocná a já....někdo se o ní musel postarat," začal Fimur Garovi všechno horečně objasňovat mezi tou záplavou polibků, ale vlastně ani nemusel. Alespoň ne jemu.

„V pořádku, jsi hodný vnuk. Nemusíš mi nic vysvětlovat a už vůbec se za to omlouvat," usmál se Gar, zatímco ho políbil na krk. 

„A teď je v pořádku?" zeptal se a Fimur přikývl. „Už je, naštěstí."

„Tak to jsem rád, Fimi, že je jí dobře. Chyběl jsi mi," zašeptal mu Gar do ucha a dál už se nechal Fimur unášet na té krásné vlně polibků. A jestli se teď v Garově náručí rozechvěl, rozhodně to už nebylo strachy, spíše nedočkavostí a očekáváním toho, co přijde dál.

A stejně jako poprvé, i teď to byl ten správný kolotoč extáze a vášně. „Gare," zasténal, když z něj jeho ruce nedočkavě sundávaly oblečení a než se nadál, leželi nazí na posteli a Fimur se zase nechal unášet jeho smyslným laskáním a něžnými doteky. Zasténal, když do něj zezadu vstoupil, bolest však vystřídala slast, jejich těla splynula v jedno, dechem i pohyby. A skončilo to nádherným vyvrcholením, které jim téměř vzalo dech.

„Doufám, že podruhé to bylo stejně dobré jako poprvé," poškádlil ho Gar, když už bylo po všem a teď už jen leželi a odpočívali.

„Ještě lepší," smál se Fimur a spokojeně si vychutnával hřejivé teplo jeho svalnaté náruče.

„Budeš spěchat domů?" zeptal se ho Gar, ale Fimur neměl moc velký důvod. 

„Ani náhodou, dnes zůstanu tady s tebou," usmál se Fimur, zatímco prsty jemně hladil Garovu zarostlou hruď. Líbilo se mu to, bylo to drsné a vzrušující.

„A co tvůj bratr? Ten ti nemůže pomoci?" pokračoval Gar, „kdybyste byli dva, určitě by ti ubylo práce, a tvoje babička by mohla víc odpočívat, ne? Nebo jsi opravdu jediný, kdo se musí o všechno starat?"