Dangerous Princess

47. Curious sister

Z pohledu Justina:

S děkovným úsměvem jsem si převzal od kuchařky blaf, který by se dal srovnávat s jídlem jen stěží, a zamířil ke svému obvyklému místu v jídelně. Cestou jsem odkýval hlavou na pozdravy několika lidí, předstírajíc, že je všechno v naprostém pořádku.

Jenže to nebyla pravda. Celé poledne jsem se nedokázal na nic soustředit, protože mi myšlenky stále létaly všemi možnými směry. Ze všeho nejvíc jsem přemýšlel nad dnešním ránem, a proto se nebylo čemu divit, když jsem neuměl odpovědět ani na jednu z učitelových otázek. Celý život se mi hroutí pod rukama jako domeček z karet a já nejsem schopný ten proces jakkoliv zastavit.

Dívka, jež jsem celé ty roky tak moc nenáviděl, mi záhadným způsobem přirostla k srdci, dokonce i přes všechny ty obrovské lži. Už od samého začátku, když jsem se rozhodl podvolit se novým pocitům, jsem dobře věděl, že Faith znamená problémy. Ale ani to mě nepřimělo se k ní otočit zády.

Omylem jsem se připletl do věcí, o kterých jsem doposud neměl ani páru, a vlastní chybou se stal jejich součástí. Od tohohle podělaného byznysu jsem se chtěl držet co nejdál, tak jak se to mohlo zvrtnout? Nikoho nezajímá, že jsem v životě nic neukradl; když tedy nepočítám peprmintové bonbóny ze spolužákova boxu na svačinu. Jenže to mi bylo devět a rozhodně to není takový prohřešek, jako krádež cizích peněz.

McCurry s jeho bandou mě několik dní věznili v jejich domě, snažíc se ze mě vytřískat duši, přestože jsem se v téhle aférce ocitl úplnou náhodou. Když to konečně skočilo, dostal jsem možnost volby, a přesto si vybral být toho nadále součástí. Někdo by si byl pomyslel, že jsem cvok, ale nemohl jsem v tom ostatní nechat. Nesnesl bych pomyšlení na to, že jsem jako jediný v bezpečí, zatímco jim jde o život.

Vyvrcholením celé té zapeklité situace byl Izzabellin návrat a nenávist spolužáků vůči Faith. Slyšel jsem o Izabelle spoustu řečí, díky kterým jsem si jistý, že nijak zvlášť po popularitě netouží. Zato Faith by byla ochotna položit za ni život; pokud nemá loajalitu ostatních, tak už zřejmě nemá nic.

Hlasitě jsem si povzdechl a pokoušel se všechny ty myšlenky vytěsnit z hlavy. Napíchl jsem na vidličku pár těstovin a vzápětí je vložil do úst. Pomalu jsem je přežvykoval, ignorujíc jejich zvláštní chuť.

Naproti mému tácu s jídlem přistály dva další. Vzhlédl jsem a s úlevou zjistil, že se Ryan s Chazem konečně dostali z té dlouhé fronty. Oba se vyčerpaně svalili na židle a Ryan si ihned nacpal do úst velké sousto.

„Jaká byla poslední hodina?” Prohodil Chaz, pohledem prozkoumávajíc obsah talíře. „Profesor Harrison si na mě zasedl,” lhostejně jsem odvětil, na což se pobaveně ušklíbl. Mluvili jsme spolu skoro každou přestávku, ale ani jednou jsem nenašel odvahu zeptat se, co se vlastně celý ten týden dělo. Pocit nevědomosti mě totálně ubíjel.

„Chci se vás na něco zeptat,” oznámil jsem a odsunul talíř se sotva načatým obědem. Oba po sobě hodili specifické pohledy. „Taky máme pár otázek,” Ryanova slova mě poněkud znervóznila. No jasně, co jsem si myslel? Že mě nebudou chtít zahrnout otázkami, na které jim prostě nedokážu odpovědět? Takhle z fleku žádnou dobrou lež nevymyslím.

„Já začnu,” prohlásil jsem, ujišťujíc se pohledem, že jim to nebude vadit. Jakmile souhlasně kývli hlavou, zhluboka jsem se nadechl. „Co všechno se stalo, když jsem tady nebyl?”

„Chceš říct, co všechno se stalo, když jste s Faith beze stopy zmizeli,” Chaz mě moudře opravil, přičemž jsem nenápadně překroutil očima. „K tomu se ještě dostaneme.” Podrážděně jsem zahučel, i když jsem věděl, že jim nemůžu povědět celou pravdu.