Dangerous Princess

70. Time to say goodbye (1/2)

Z pohledu Faith:

Zavřela jsem za sebou domovní dveře a opřela se o ně zády. Ztrápeně jsem nakrčila čelo, snažíc se vymazat posledních pár hodin ze své paměti. Uvnitř mě tížil pocit zklamání a taky neskutečný žal. Proč to muselo skončit takhle? Nejenže jsem přišla o tátu, který ve mně vždycky viděl silnou osobnost a dceru následující jeho kroky, ale ztratila jsem i Justina. A co teprv Jazmyn? Pokud nenajdeme způsob, jak pomoct Jaxonovi, bude mě nenávidět?

Po tvářích se mi kutálely slzy a neutichající pláč narušoval ticho v prázdném domě. Najednou jsem si připadala sama, nebyl se mnou nikdo, kdo by mě utěšil a řekl, že všechno bude v pořádku. Ačkoli by to vyznělo jako pořádná lež, nutně jsem to potřebovala slyšet. Vždycky jsem byla ta, co se dokáže vypořádat s problémem a ustojí veškerou bolest, jenže zrovna teď toužím po máminým objetí a pohlazení po vlasech. Spadla jsem na dno propasti, protože tuhle hru neprohrál jen McCurry; prohráli jsme oba.

Byla jsem vysílená a unavená z věčných bojů se svými pocity. Nechala jsem se jimi vést, dovolila jsem Justinovi, aby se mi dostal pod kůži. Ano, doopravdy toho lituju, ale ne proto, že mi podrazil nohy. City k němu mě změnily, udělaly mě slabší a zranitelnou.

Přesto všechno, co se dneska stalo, jsem si jistá jednou věcí. To, co ke mně Justin cítí, je skutečné. Zradil mě, protože se snažil ochránit dívku, do níž se bezhlavě zamiloval. Touží po té holce, ve kterou mě změnil, neboť ví, že naše láska je opravdová.

Ale za jakou cenu? Jeho city bych mu mohla opětovat, ale nikdy bych nebyla šťastná. Časem možná, ale nemůžu ho nutit, aby na mě čekal. Tak či onak; nejsem připravená pustit někoho do svého života a mít k němu respekt. Nejdřív musím najít samu sebe a soustředit se na svou budoucnost.

Ze zamyšlení mě vytrhl prudký náraz do zad. Někdo zvenčí tlačil na dveře, což mě přimělo od nich ustoupit. Jakmile se na prahu objevil táta, udělala jsem několik kroků vzad, jako bych se bála být v jeho blízkosti. Ve skutečnosti jsem si ale vzpomněla na jeho slova o tom, že si promluvíme, a ta myšlenka mě poněkud vyplašila.

Stál přímo naproti mně, pozorujíc mě němým pohledem. Zdálo se, že mě nepoznává, jako by kousek od něj stála osoba, která zahubila duši jeho opravdové dcery. Jenže problém byl v tom, že jsem přesně taková, jakou mě on nikdy nechtěl. Může mě nenávidět a znovu ode mě odejít, protože už na ničem stejně nezáleží.

„Kde je Izabella?" Ta otázka mi vyletěla z úst dřív, než jsem si to stihla rozmyslet. Zaskočilo mě, že nepřijela s ním, ačkoli se mi víceméně ulevilo. Už nikdy se jí nedokážu podívat do tváře, aniž bych nepřekypovala zlostí.

„Poslal jsem ji za vaší matkou," táta po mě hodil prostý pohled, který neznačil nic dobrého. „My dva toho totiž musíme spoustu probrat."

„Jsem unavená," hlesla jsem, i když mi bylo jasné, že se z toho nevyvleču.

Neodpověděl, místo toho se vydal do obývacího pokoje, kde se posadil na koženou pohovku. V duchu jsem zaúpěla a přejela si rukama po obličeji. Pod levým okem jsem si nahmatala modřinu. Neodvážila jsem se ani podívat do zrcadla, protože jsem tušila, že vypadám jako zmlácený bezdomovec.

Šla jsem za tátou a postavila se k oknu, hledíc ven do zamlžené ulice. Na orosenou trávu dopadaly ranní paprsky slunce a tma se už úplně vytratila. Tohle byla nejdelší a zároveň nejhorší noc v mém životě.

„Faith," táta mě oslovil, načež jsem ihned zpozorněla, „to, co se stalo...," nebyl schopný dokončit načatou větu, díky čemuž mi došlo, že ani pro něj není lehké vést tenhle rozhovor. „Nechce se mi věřit, že tohle jsi opravdu ty. Takhle žiješ? Riskuješ život pro peníze, a když se náhodou dostaneš do potíží, tak se ti něčí smrt zdá jako správné řešení?"