Dangerous Princess

36. Don't look back

Z pohledu Justina:

Ethan zaparkoval auto na příjezdové cestě neznámého domu. Jelikož jsem na pár minut cesty usnul, nebyl jsem si jistý, jak dlouho jsme jeli. Každopádně mi bylo jasné, že jsme dál než jen pár kilometrů od města. Na místě to vypadalo opuštěně, takže bych to tipoval na nějaký soukromý pozemek.

Poslušně jsem stejně jako ostatní vystoupil z auta a nestačil se divit. Konečně jsem měl možnost pořádně se porozhlédnout, takže jsem toho využil a na místě se nápadně párkrát otočil dokola. Měl jsem právo vědět, kde se nacházím, ale přesto jsem nevydal ani hlásku.

Dům vypadal poměrně staře a opuštěně, stejně jako okolí. Nemělo by mě překvapovat, že je to blízko lesa a rozlehlého rybníku, kam nejspíš házejí své oběti rozcupované na kousky. Když jsem si představil všechny ty nevinné lidi, jejichž život možná skončil právě takovým způsobem, zamrazilo mě v zádech.

Jako by už tak nestačilo pomyšlení na mou blížící se smrt. Rozhodně nepočítám s tím, že mě ušetří, i když by mi značně pomohlo, kdyby se Benson konečně probrala. Připadám si jako odsouzená oběť, která jen čeká, až k ní napochoduje smrtka. Živě si dokážu představit černou vlaječku v jejích rukou, jejíž barva se později změní v červenou, protože ji pokryje má krev. Kriste, už z toho začínám šílet.

Marně jsem se pokoušel najít mobil, ale nakonec jsem dospěl k názoru, že mi nejspíš vypadl někde v lese. Nevěděl jsem, kolik je hodin, ale poněvadž začalo svítat, pocítil jsem špetku naděje na včasnou záchranu. Byli jsme s Benson pryč celou noc a někdo nás přece musí hledat. Vsadím se, že je máma strachy bez sebe, ale byl bych mnohem radši, kdyby se rozhodla nic nepodnikat a nechala to na Alfredovi. Věřím, že se s ostatními dopátrají až k tomuhle místu.

Z proudu myšlenek mě vytrhlo hlasité zabouchnutí kufru od auta. Trhl jsem hlavou jeho směrem a uviděl Liama, jak si hází toho starého člověka, který se ničím neprovinil, přes rameno. „Bez obav, stejně už mu moc času nezbývalo,” poznamenal Ethan s úšklebkem, když spatřil mou grimasu. Snažil jsem se nedávat najevo absolutně žádné emoce, ale tak nějak už jsem začínal mít všeho plné zuby.

Spražil jsem ho nenávistným pohledem a vykročil pryč neznámým směrem. „Kam si myslíš, že jdeš?” zavolal za mnou. Jak jsem mohl očekávat, že by mi jednoduše prošlo, kdybych jen tak odkráčel? „Dům je opačným směrem.”

Zatnul jsem ruce v pěst a poraženě si povzdechl. Není nic, co bych mohl udělat. Jako by mi došli všechny možnosti, zkrátka mě nenapadal žádný plán k útěku. Tichý hlásek v hlavě mi našeptával, že nehodlám nic udělat do té doby, dokud se Benson neprobere, jenže to by pak znamenalo, že není moje nenávist k ní natolik silná, abych se rozhodl ji tady nechat, což odmítám přijmout. Ačkoliv si nemyslím, že to potřebuje, nemám žádné sklony k tomu, abych ji ochraňoval nebo se o ni zajímal.

Počkal jsem až Ethan odemkne dveře od domu a následovně s ním v patách překročil práh. Conor se okamžitě s Benson na rukou vydal nahoru po dřevěných schodech, zatímco Liam se šel zřejmě postarat o svou špinavou práci. Neměl bych se neustále soustředit na něco, co bylo vykonáno, protože tím stejně život tomu nevinnému člověku nevrátím.

Uvnitř domu to vypadalo úplně jinak, než zvenčí. Když nepočítám staré rozpadlé schody vedoucí na půdu, dole to bylo zařízené víceméně pěkně. Ještě bych ale musel pominout ten fakt, že se nacházím v baráku plném vrahů, protože to bohatě stačí k tomu, aby mi z tohohle místa běhal mráz po zádech.

„Jdi nahoru za Conorem a nezkoušej udělat nějakou hloupost, protože jinak tě na místě zabiju, rozumíš?" upozornil mě Ethan hrubým hlasem a hlavou kývl ke schodům. Rozhodně bych si nedovolil o jeho slovech pochybovat, protože vím, že by mě bezmyšlenkovitě dokázal zastřelit. „Myslel jsem, že mě budete potřebovat," přesto jsem si ale neodpustil malý argument a zlehka nadzvedl své natržené obočí, ve kterém mi při tom pohybu nepříjemně škublo.