Dangerous Princess

22. Confused

Z pohledu Justina:

Seběhli jsme po schodech dolů a já jsem popadl klíčky od auta. Pozoroval jsem ji, jak zamířila do kuchyně, kde se zastavila u kuchyňského barového pultu. Zatajil jsem dech, když jsem si uvědomil, že přemýšlí nad tím, zda si vzít růži ležící na stolku nebo ji nechat být. To jsem byl až tak špatný?

Odlehlo mi, když ji si opatrně vzala do ruky, aby se nepobodala o ostny, a bez jediného pohledu na mě přešla ke dveřím. Obula si boty, sebrala svou bundu z věšáku a vyšla před dům. Vytvaroval jsem ústa do malého kroužku a nakonec jen zlehka pokroutil hlavou. Posral jsem to a ani nevím jak.

Se skloněnou hlavou postávala u auta na straně spolujezdce. Jelikož jsem si nebyl jistý, jestli bych jí právě v tuhle chvíli měl otevřít dveře, raději jsem auto odemkl už z dálky. Nastoupila do něj a za několik sekund jsme v něm seděli oba. Mezitím, co jsem vyjížděl z příjezdové cesty, jsem přemýšlel nad tím, co říct. Ať už to bude cokoliv, nesmí ji to vyvést z míry ještě víc.

Probíhalo to přesně tak, jak jsem si představoval. Zezačátku jsem měl obavy, které se ale později někam vypařily. Přestože z ní čas od času sálala nejistota, byla milá a taktní. Přesný opak Benson. Napřed mě sžírala vina, protože jsem nic z toho neřekl klukům, ale nakonec jsem byl rád, že jsem se tak rozhodl. Jsem si jistý, že se mnou Chaz po tomhle nepromluví nejméně týden. Mohl bych mu říct, že jsem to celé udělal pro něj, ale pak bych musel lhát. Nechci si s ní založit rodinu a koupit dvojpatrový barák. Nestojím o to, abychom si byli až přehnaně blízcí, ale kdybych řekl, že už ji nikdy nechci vidět, lhal bych i sám sobě. Je na ní něco, co prostě nedokážu popsat. Je křehká a zdá se být i zranitelná, ale přesto jsou někde hluboko v jejích očích ty plamínky zákeřnosti.

„Řekneš mi, co se stalo?” opatrně jsem se zeptal. Znám ji jen pár hodin, skoro nic o ní nevím, ale přesto nedokážu snést myšlenku, že je na mě naštvaná. Za jiných okolností bych se ani nenamáhal vézt ji domů. „Nic se nestalo.” zamrmlala tak, že jsem to sotva slyšel. Dál jsem to nerozebíral, protože jsem věděl, že bych z ní stejně nic nedostal.

Ani jsem si nebyl jistý, kam přesně bych ji měl odvézt. Jel jsem směrem k domu, ke kterému jsem odvážel Benson po Ryanově večírku. Nic nenamítala, takže pochopitelně bydlí tam. Zajímalo by mě, jak dlouho hodlá zůstat. Opravdu nerad bych se zítra dozvěděl, že se vrátila zpátky do Evropy.

Zaparkoval jsem auto před domem a tiše vydechl. Nehybně seděla a dívala se před sebe, jako by nad něčím přemýšlela. „Děkuju za odvoz.” zlehka se pousmála a vystoupila z auta. Byl jsem za její reakci rád, aspoň vím, že existuje nějaká naděje na další setkání. Stejně nechápu, proč se tak snažím. Je to jenom další holka. Holka, která se pro mě stala záhadou už od první chvíle na plese.

V rychlosti jsem si odpoutal pás a následoval ji ke dveřím. Nenechám ji odejít bez rozloučení. Zastavila se a otočila se ke mně. Když jsem si ji u mě doma prohlížel, bylo vidět, že jsem ji uváděl do rozpaků. Ale právě teď se takhle cítím já. Její oči zkoumající profily mé tváře a pohled, ze kterého jsem nedokázal nic vyčíst. Nikdy se mi tohle s jinou dívkou nestalo. Možná proto mi připadá tak jiná.

„Uvidím tě ještě někdy?” byl jsem překvapený, jak tiše a nakřápnutě můj hlas zněl. Zamžikala a lítostně stiskla rty do úzké linky. To bylo ne? Přece ji nenechám jen tak utéct, to by bylo až moc jednoduché. Ale na druhou stranu ji nemůžu nutit, aby se se mnou stýkala. Chraplavě jsem se nadechl, a přestože jsem měl chuť vyrazit dveře přede mnou, chápavě jsem kývl hlavou.

„Je mi to líto, ale bude lepší, když oba půjdeme vlastní cestou,” znělo to, jako by to s ní nic nemělo udělat. A proč by taky jo? Jsem idiot, když jsem si myslel, že bychom se mohli sblížit. Mám dost svých přátel, nepotřebuju ji. Ale nechceš ji nechat jít. Zamračil jsem se nad svou stupidní myšlenkou. Je ti jedno, co na to řekne Chaz, stejně ji budeš chtít. Bože, nutně si potřebuju dát ledovou sprchu. Proč bych se měl cpát k někomu, kdo o to nemá zájem?