Dangerous Princess

52. Mother's love & totally cliche

Z pohledu Justina:

Poklepávajíc špičkou boty o podlahu jsem pohledem skenoval hodiny. Jejich ručička se jako naschvál pohybovala lenivým tempem. Sedíme tady teprv patnáct minut a profesor Clarkson se někam vypařil. Začínal jsem mít pocit, že z toho ticha kolem zešílím. Právě teď bych měl dělat spoustu jiných věcí, ne tady sedět a odpykávat si nějaký bezvýznamný trest.

Zatímco Chaz na druhém konci třídy hlasitě zaúpěl, Ryan neustále dokola mačkal tlačítko na propisovací tužce. Pan Clarkson nás každého posadil tak, aby mezi námi zbylo několik volných lavic. Nejhorší na tom ale bylo, že nám zabavil i mobily, takže tady sedíme jako největší tupci, jako bychom čekali na boží smilování.

Dveře od třídy se otevřely a na jejich prahu postával profesor Clarkson. Jeho šibalský úsměv rozhodně neznačil nic dobrého. „Mám pro vás práci, pánové," oznámil, „slečna Reedová potřebuje roztřídit ve skladu pár knih, takže jsem vás nabídl jako dobrovolníky."

Poněvadž ani jeden z nás nechtěl zůstat po škole i následující týden, tak jsme ho bez odmlouvání následovali o patro níž. V okamžik, kdy otevřel dveře, mi užasle poklesla brada.

„Tohle je pár  knih?" Ryan rozčíleně rozhodil rukama, ukazujíc na všechen ten nepořádek. „Vždyť to vypadá, jako by tu řádilo tornádo," postěžoval jsem si, díky čemuž jsem si vysloužil profesorův spalující pohled. „A proto tady zůstanete, dokud to všechno nevrátíte na původní místo."

„Ale-"

„Bez řečí, pane Sommersi!" Osočil se na Chaze, který jen poraženě svěsil ramena. Pohledem nás pobízel k tomu, abychom se dali do práce. Nasupený jako býk jsem se přemístil k první hromadě starých knih. „A zítra vás čeká úklid šaten." S rozverným úsměvem za sebou zavřel dveře, na což Ryan využil příležitosti a vztyčil svůj prostředníček.

Povzdechl jsem si a začal vracet knihy na své původní místo. Ryan s Chazem se stejně jako já pustili do práce, protože oba věděli, že se odsud jinak nedostaneme ani do západu slunce.

Po půl hodinové práci se Chaz sesunul na zem podél zdi. Pomyšlení na krátkou pauzu bylo víc než lákavé, takže jsem udělal totéž. Za malou chvilku jsme všichni tři seděli na studené podlaze a bezpochyby jsem věděl, že se nám hlavou honí ta samá věc.

Dokola jsem přemítal nad tím, jak jsem mohl dovolit, abychom se rozhádali. Možná by se nic z toho nemuselo stát, kdybych jim prostě pověděl pravdu. Ale za jakou cenu? Co kdybych je tím akorát tak vystavil nebezpečí, jemuž teď dokonce čelí i Izabella? To už bych rovnou mohl sepsat listinu smrti, na níž by byly zaznamenána jména nás všech.

„Ty ji máš fakt rád, co?" Ryanův hlas mě přiměl zvednout k němu zrak. Nevěděl jsem, jak si vyložit jeho skleslý výraz. „Záleží mi na ní," pokrčil jsem rameny a vrátil se k práci, abych se vyhnul jeho pohledu. Slyšet se říkat to nahlas pro mě bylo neobvyklé, skoro až divné. Přesto jsem si ale každým vysloveným slovem uvědomoval, že je to skutečně pravda.

Pomyšlení na to, že mě právě teď Faith má za podrazáka, mě ubíjelo. Nutně jsem jí to chtěl vysvětlit, potřeboval jsem vědět, že je to mezi námi v pořádku. Nechtěl jsem o ni přijít.

„Proč?" Chaz se vložil do naší konverzace a jeho obočí bylo zmateně svraštěné. Byla to jednoduchá otázka, jež se dala očekávat. Chápu, že ničemu z toho nerozumí, protože jsem ji donedávna nedokázal ani vystát. Starý Justin by se teď radoval z toho, jak nízko Faith klesla, jenže to všechno je už minulost.

Nemůžu jim to vysvětlit, aniž bych do toho nezahrnul celou pravdu, ale něco přece udělat musím. „Faith není taková, za jakou jsme ji měli," prohlásil jsem, na což se na mě zadívali jako na blázna. Jelikož jsem si uvědomil, že tohle nestačí, musel jsem pokračovat dál: „Přetvařovala se a dělala ze sebe povýšenou naivku, ale ve skutečnosti se tím jen snažila chránit,"