Dangerous Princess

6. Flashback

Z pohledu Faith:

V šortkách a tílku jsem seběhla po schodech dolů a zamířila do kuchyně. Podívala jsem se na hodiny, které ukazovaly deset hodin ráno. Miluju ten pocit, když ráno můžu vstát bez toho, aniž by se mi vedle postele rozdrnčel budík.

Na lednici visel vzkaz od mámy, na kterém stálo, že jela do obchodu. Usmála jsem se sama pro sebe a zapnula rádio. Naladila jsem mou oblíbenou stanici a vyndala z lednice mléko. Vytáhla jsem misku, do které jsem nasypala cereálie a následně je zalila mlékem. Poskakovala jsem na místě a přitom míchala svou snídani.

Sedla jsem si ke stolu a pustila se do jídla, při čemž jsem mírně pohazovala hlavou do rytmu hudby. Strkala jsem si to úst lžičku za lžičkou a přemýšlela, co budu celý den dělat. Měla bych si jít koupit kostým na ples, ale jelikož se mi nechce, nechám to na jindy.

Po pár minutách jsem odložila misku do dřezu, ztlumila rádio a prošla obývákem do máminy dílny; tedy pokud se tomu tak dá říkat. Je to místnost, ve které pracuje na svých obrazech a podobných věcech, které se týkají umění. Chtěla pracovat tam, protože dveře odtamtud vedou rovnou na terasu, kde si často nechává sušit svá díla.

Nejdřív chtěla používat i sklep, ale ten jsem si zabrala já. Nemám s mámou zrovna nejlepší vztah, protože od toho tady byl táta. Jak už jsem jednou řekla; já trávila více času s tátou a moje paličatá sestra naopak s mámou. Přesto si myslím, že nikdy nepochopím logiku našich rodičů. Vždycky jsem si myslela, že za mě táta bude bojovat a máma nikdy nedovolí, aby se od ní Izabella vzdálila na několik set kilometrů, ale stalo se.

Někdy nevím, jestli mám nenávidět mámu, tátu, anebo oba. To, že táta odešel byla mámina chyba. Kdyby si nenašla nového přítele, všechno mohlo zůstat při starém. Teď si táta s Izabellou žijí někde v Evropě; podle toho, co jsem slyšela ve zprávách, by se měli nacházet v Anglii a na mě dávno zapomněli.

To já jsem měla být s ním, to já jsem byla ta, kterou učil závodit, ne Izabella. Je to, jako by nás odtrhli od našich vysokých šancí na splnění snu. Vždycky jsem snila o tom, že budu profesionální závodnice a má takzvaná „dvojnice”, si vždycky přála být v umění tak dobrá, jako je naše máma.

Během přemýšlení jsem se vrátila zpět do obýváku a pohled přemístila na světlou zeď zaplněnou fotkami. Prstem jsem zlehka přejela po rámečku, ve kterém byly dvě fotky. Na jedné jsem byla já s mámou a na druhé Izabella s tátou. Popravdě to mělo být naopak, ale ani jeden z našich rodičů neví, že jsme si vyměnily pozice.

***

Běžela jsem ze školy a z dálky odemykala auto. Nasedla jsem a na plný plyn vyjela z parkoviště. Mé oči tikaly z cesty na hodiny a celé mé tělo zaplavila vlna strachu. Za pět minut bych měla stát na dráze a fandit tátovi při jeho velkém turnaji. Za žádnou cenu to nemůžu stihnout, ale přesto, že jsem mu slíbila, že tam budu, musela jsem vymyslet záložní plán. Napadla mě jen jediná věc a jelikož jsem neměla na výběr, musela jsem se chopit příležitosti.

Z kabelky jsem vytáhla mobil a vytočila číslo na svou sestru, kterou jsem měla hned v rychlé volbě. Přiložila jsem si mobil k uchu a netrpělivě čekala. Po několikátém vyzvánění se konečně ozval její hlas. „Faith, teď nemůžu,” odsekla a mým uchem se ozval zvuk smyku. „Izzy, potřebuju tvojí pomoc,” řekla jsem zoufale a předjela několik aut. „Co tam děláš?” nechápavě jsem svraštila obočí i přes to, že mě nemohla vidět. Oddálila jsem mobil od ucha, protože se každou chvilku ozýval hlasitý zvuk smyku nebo troubících aut. „Byla jsem se třídou na nějaké exkurzi a teď spěchám na výstavu, na které jsem měla být... Oh, můj Bože, před pěti minutami!” vykřikla a já si v hlavě dokázala představit její rozhozený obličej. „Já jsem kousek od školy a za žádnou cenu nestihnu včas přijet na tátův závod,” odvětila jsem. „Já mám teďka úplně jiný-... Ty kreténe, co děláš?!” pronikavý zvuk jejího hlasu se ozýval z telefonu, jako bych jí měla na reproduktoru. „Možná bys měla zpomalit,” upozornila jsem ji a mobil si přidržovala u ucha pomocí ramena. „Já na rozdíl od tebe nemám s auty tolik zkušeností, ale tak co mám dělat?” zeptala se úpěnlivě. „Jak jsi daleko od Street Race?” zeptala jsem se už klidněji. „Pár kilometrů,” odpověděla s nezájmem. Přesto, že bych teď měla být na stejným místě, jako táta a podporovat ho, nadešel čas na výměnu identity. „Já jsem tak dvě minuty od místa, kde se koná mámina výstava,” povzdychla jsem si. „A-ale, Faith...,” zakoktala a úpěnlivě vydechla, protože věděla, co mám na mysli. „Izzy, nemáme na výběr!” řekla jsem ostrým hlasem a mobil dala na reproduktor. Položila jsem ho vedle sebe na sedačku a za jízdy si vlasy stáhla do culíku, jako to obvykle nosila ona. „Prostě si rozpusť vlasy, z kabelky vytáhni tužku na oči, namaluj se výrazněji a trochu si potrhej džíny,” nařídila jsem jí a za malou chvilku se ozval zvuk napodobující trhání látky. „Koupíš mi nový,” zavrčela naštvaně. „A mimochodem, zapomněla jsi zmínit povyšující výraz,” pokračovala se smíchem. „Hlavně to nezkaz, uvidíme se doma.” překroutila jsem očima a zavěsila.