Dangerous Princess

35. Murder

Z pohledu Justina:

Vyděšeně jsem pozoroval, jak jeden z těch neznámých chlápků zvedl Benson ze země a hodil si ji přes rameno. Nemám ani páru o tom, co s námi hodlají dělat. Po celou tu dobu, kdy se ze mě snažili dostat všechny informace, jsem schytával rány a kopance. Ze začátku jsem se pokoušel bránit, ale později mi došlo, že tím to jen zhorším.

„Co s ním?” jakmile jsem postřehl, že muž mohutné postavy s vražedným pohledem kývl hlavou mým směrem, ihned jsem zpozorněl. „Zbav se ho,” byla to odpověď, kterou jsem přesně očekával. Srdce mi začalo tlouct nesmírnou rychlostí, ovšem za nic na světě jsem se nedokázal nadechnout. Nevím, jestli to bylo kvůli tomu, že jsem stále cítil na krku ten silný stisk, nebo zemřu na nedostatek kyslíku ještě před tím, než mě jeden z nich zavraždí. Tak či onak; nelíbí se mi ani jedna varianta.

„Mám lepší nápad, Liame,” poslední z třetice se zákeřně ušklíbl a přistoupil mým směrem. Věnoval jsem mu pohled plný nenávisti a poté od něj odvrátil zrak. Nechtěl jsem se dívat do ledových očí plných bezcitnosti. „Něco mi totiž říká, že ho ještě budeme potřebovat.”

Popadl mě za límec roztrhané bundy a přinutil postavit se na nohy. Pokoušejíc se udržet rovnováhu jsem zasyčel bolestí. Je jedno, jestli mě teď vezmou s sebou Bůhví kam, protože je můj život u konce. Nakonec stejně skončím s kulkou v hlavě a mám pocit, že Benson na tom nebude jinak.

Už podruhé jsem měl možnost vidět ji v akci. Bylo zvláštní si připustit, že je jedna z nejstatečnějších lidí, co jsem doposud poznal. Její příchod byl nečekaný, ale i tak vím, že jednou z jejích možností mohl být útěk. Nic jí nebránilo v tom, aby odsud uprchla a dostala se do bezpečí, ale ona se místo toho rozhodla zasáhnout. Postavila se proti třem chlapům a přestože nakonec selhala, začátek se vyvíjej poměrně nadějně.

„K čemu?” Liam - teď už znám jméno alespoň jednoho z nich - zmateně svraštil obočí. „Musíme tu malou couru přinutit spolupracovat,” jeho společník jednoduše pokrčil rameny a postrčil mě kupředu na znak toho, abych šel. Nuceně jsem vykročil za posledním z nich, který měl přes rameno zavěšenou Benson.

Bolelo mě celé tělo; nemluvě o tom, že jsem měl skoro na každém kousku kůže zaschlou krev. Cestu jsem viděl rozmazaně, takže jsem si nebyl jistý, kam šlapu. Bylo těžké z nimi udržet krok, ale snažil jsem se, jak jen to šlo. Poslední, o co jsem stál, byla další rána do už tak dost pohmožděných svalů.

Chtěl jsem po nich začít křičet nadávky a zasypat je otázkami, na které by mi stejně neodpověděli, ale místo toho jsem držel jazyk za zuby. Hlas jakoby mi uvízl v hrdle. Ačkoliv jsem byl vyčerpaný a zmlácený, něco uvnitř mě pořád věřilo v záchranu. I když nás teď mají oba, někdo se po nás přece dřív nebo později bude muset shánět.

Až Alfredo zjistí, že jsme ke Twistovi nedorazili, půjdou nás hledat. Jenže jak dlouho jim to bude trvat? Netuším, kolik máme času. Nechci tohle snášet už ani vteřinu, nenávidím to. Jak jsem se do toho mohl nechat namočit? Doposud jsem si stěžoval na problémy, které se v mém životě vyskytují, ale oproti tomuhle jsou to jen hloupé prkotiny.

Nikdy nepochopím, jak můžou být Benson, Alfredo a moji nevlastní sourozenci součástí něčeho takového. Vždyť tohle není život. Dosáhnout adrenalinu v žilách a podobných nesmyslů se dá přece i jinak. Není jejich povinností riskovat životy jen pro prachy. Ale tohle je zřejmě jedna z věcí, na kterých se nikdy neshodneme. Jejich životy se od toho, který jsem měl do včerejšího odpoledne já, naprosto liší. Rozhodně ale vím, že do nich za takových podmínek nechci patřit. Nejsem jako oni.