Dangerous Princess

54. Which way now?

Z pohledu Faith:

Nelámej mi srdce, nelámej mi srdce, nelámej mi srdce.

Tahle jeho slova se mi neustále opakovala v hlavě, odkud se přenesla až k mému srdci, kam se vyryla jako jméno vytesané do kamene. Celé mé tělo polila vlna nehynoucí lásky a najednou jsem věděla, že mi na něm skutečně záleží. Víc než na komkoli jiném v tomhle vesmíru, dokonce i víc než na mě samotné.

Možná mě city k němu dělají slabší, ale jen díky nim konečně začínám mít pocit, že mám pro co žít. Celé ty dva nebo tři roky jsem v tom podělaném byznysu přežívala. Zpočátku jsem si myslela, že to stačí k tomu, abych byla šťastná, ale zmýlila jsem se. Jedině s Justinem se cítím skutečně naživu.

Strach, že jsem o něj málem přišla, byl nesnesitelný. Všechna naděje jakoby vyprchala, najednou jsem neviděla žádný důvod k tomu, abych se dál pokoušela McCurryho porazit. Až teď jsem si uvědomila, že to byl po celou tu dobu on, kvůli komu jsem se nevzdávala. To pro něho jsem bojovala. Jeho náklonnost mě posouvala kupředu.

Věděla jsem, že nemám nic, co bych mu mohla nabídnout. Neumím být loajální ani mu nemůžu dát něco, po čem jistě touží. Nevím nic o tom, jaké to je milovat. Vždycky jsem hýčkala jen sama sebe, nikdy jsem si nemyslela, že by se mohl objevit kluk, který by mi dokázal zamotat hlavu. Kluk, jehož přízeň se stala mou oporou.

Bála jsem se. Měla jsem strach, že ho má temná stránka dřív nebo později odežene co nejdál. Proto jsem chtěla, aby si ode mě držel odstup. City k němu mě mátly, a tak jsem se jim za každou cenu nechtěla poddat. Ale nejde to. Ignorovat je nelze, nemůžu se jich zbavit pouhým mávnutím rukou.

Přestože se mi nelíbil fakt, že do toho každou sekundou padám hlouběji, rozhodla jsem se je přijmout. Chtěla bych poznat všechno, co se týče tohohle bláznovství. Stát se alespoň na malou chvíli normální holkou a zjistit, jestli to funguje jako v těch romantických filmech. Chci vědět, jaké je být zamilována.

„Záleží mi na tobě," nechávajíc ta slova, aby mi tiše vyklouzla z úst, jsem k němu zvedla zrak. Rty se mu roztáhly do širokého úsměvu, který mě příjemně hřál u srdce. „Děkuju," s úlevou vydechl, přičemž jsem se pousmála. Bylo hezké vědět, že pro něj tohle zjištění něco znamená.

„Je mi líto, že nemůžu být tím, koho si přeješ," posmutněle jsem sklopila oči. Nikdy netoužil po dívce, jako jsem já. Cosi ho ke mně možná přitahuje, jinak by o mě nestál, ale je jen otázkou času, kdy si uvědomí, že je to chyba. Jednou bude chtít někoho, kdo mu dokáže dát víc. Jak dlouho ho asi bude bavit žít v nebezpečí a tolerovat to, do čeho jsem se namočila?

Užasle zamžikal, dívajíc se na mě nesouhlasným pohledem. „Jsi všechno, co si přeju," ujišťujíc mě o opaku jemně uchopil mou ruku. „Jsi silná a statečná, obdivuju tě za to. Pomyšlení na to, že bys se mnou dál nechtěla trávit čas, mě ubíjí. Dovol mi ti pomoct," prosebně se mi zahleděl do očí a já jsem ztrápeně pokrčila čelo.

Očividně mu došlo, že jediný důvod, proč ho od sebe odháním, je ten, že se ho snažím chránit. McCurry a celý tenhle byznys jsou můj boj, přece po něm nemůžu chtít, aby za mě bojoval. Takhle nikdy nebude šťastný, zaslouží si něco lepšího.

„Nechci ti ublížit," zašeptala jsem. Na hrudi mě tížil těžký balvan a v krku jsem měla obrovský knedlík. Co když se kvůli mě zraní? „Ubližuješ mi jedině tím, že chceš, abych odešel," zarmouceně připustil. „Tak neodcházej," vyhrkla jsem, jako by to byla jediná věc, na níž mi v ten moment záleželo. Možná si můžu naposledy dovolit zachovat se sobecky a mít to, po čěm zoufale toužím. „Nikdy...nikdy ode mě neodcházej."