Dangerous Princess

48. The plan

Z pohledu Faith:

Podpírajíc si bradu dlaní jsem nečinně hleděla z okénka. Dokola jsem překrucovala očima nad pošetilými otázkami mé hyperaktivní sestry, která je natolik hloupá, že se dobrovolně hrne do nebezpečí. Má jen malou představu, o čem tenhle byznys je. Neumí ani základy sebeobrany, tak jak si může naivně myslet, že to zvládne? Pokud ji nepřesvědčím o tom, aby se vrátila do Evropy k tátovi, neskončí to s ní dobře.

„Takže jste se dřív neměli rádi?” Izabella tázavě nadzvedla pouze jedno obočí, což dělá pokaždé, když pro ni nastane moment překvapení. „Přesně tak,” Justin přitakal, kývajíc hlavou na znak souhlasu. „To chápu, Faith totiž umí být někdy dost nesnesitelná,” ušklíbla se na mě, přičemž jsem jí ve zpětném zrcátku věnovala naštvaný pohled. „A ty jsi pěkně otravná.”

Ignorujíc mou poznámku se posunula dopředu a lokty se zapřela o opěradlo Justinova sedadla. Nakloněna přes jeho rameno si zastrčila za ucho volné pramínky vlasů, jenž se jí uvolnily z culíku. „Jak dlouho se znáš s Chazem?”

A je to tady. Doba, kdy jsem dennodenně poslouchala její žvásty o Sommersovi, je zpátky. „Už pár let,” Justin klasicky pokrčil rameny. Když se Izabella nadechovala, aby ho donutila jeho odpověď trochu rozvinout, hlasitě jsem zaúpěla. „Můžeš na to šlápnout? Takhle se tam nedostaneme ani do Díkuvzdání!” Postěžovala jsem si a všechna má dobrá nálada se záhadně vypařila.

Jakmile se v autě rozhostilo ticho, zhluboka jsem vydechla. Koutkem oka jsem bedlivě pozorovala, jak se ručička na tachometru zvedá nahoru. Když jsme nabrali vyšší rychlost, pokojně jsem se opřela a otevřela okénko dokořán.

„Sakra, zpomal!” Vykřikla Izabella, šokovaná z toho, že po silnici frčíme nepovolenou rychlostí. Jelikož se ji Justin rozhodl poslechnout, znovu jsme se dostávali do takového tempa, že by nás předhonilo i stádo slimáků. „Nezpomaluj,” rozhořčeně jsem zavrčela. „Tak si aspoň zapni pás!” Beznadějně rozhodila rukama, což mě přimělo k ironickému smíchu. „Ty si zapni pás!”

Poněvadž Justin sešlápl brzdu, ze směsné diskuze nás vytrhl prudký pohyb auta. Ani jedna z nás nebyla připoutaná, takže jsme sebou hodily zezadu dopředu. „Co blázníš? Skoro jsem ze sebe vypustila duši!” Izabella se s otevřenými ústy snažila vrátit nohama zpátky na zem. „K čertu s tvojí duší, já jsem málem přeletěla přes čelní sklo!”

„Nerad vám to říkám, ale jsme v háji,” prohlásil, a poté ukázal rukou ven. Pohledem jsem zaostřila na policejní auto na kraji silnice, přejíc si, aby nás policisté nechali dál jet. Když jsem ale uviděla, jak nám jeden z nich dává pokyn, abychom zastavili, mé nejhorší obavy se naplnily.

„Řekni, že u sebe máš papíry,” žalostně jsem si povzdechla, protože jsem věděla, že jeho doklady zůstaly ve starém autě. Zatímco jsem jeho mlčení brala jako zápornou odpověď, Izabella v záseku valila oči. „Co budeme dělat? Vždyť nás zatknou!” Vyjekla a nebyl pochyb o tom, že kdyby mohla, sprintovala by odsud co nejdál.

„Nezatknou,” po několikáté za den jsem protočila očima. „Jak si tím můžeš být tak jistá? Nasadí nám pouta a skočíme za mřížemi!” Její vystrašený výraz mě donutil pobaveně se zahihňat. Pokud omdlívá i z tohohle, tak vážně netuším, jaká bude její reakce na Twista.

„Vyřídím to.” Čekajíc na to, až Justin zastaví auto, jsem se připravovala z něho vystoupit. Jakmile jsem tak učinila, nasadila jsem zářivý úsměv.

„Zdravím, slečno,” policista střední věku s holou hlavou mě přívětivě pozdravil. „Nazdárek, pánové,” hlavou jsem kývla na něj i na jeho o dost pohlednějšího kolegu. Při mém ne příliš zdvořilém pozdravu po sobě hodili krátké pohledy. „Můžeme vidět doklady řidiče?” Když se chtěli pomalým krokem vydat k autu, vstoupila jsem jim do cesty.