Dangerous Princess

24. Alfredo

Z pohledu Justina:

Uběhlo pár dní a já jsem po celou tu dobu každý večer usínal s úsměvem na rtech. Připadal jsem si jako magor, jako někdo, kdo to v hlavě nemá v pořádku. Své pocity jsem k ničemu nedokázal přirovnat, ale proč bych se o to měl starat, když se po dlouhé době znovu cítím skvěle?

Od doby, co jsem s Benson seděl u oběda, jsem s ní už nemluvil, ale s Izabellou to bylo něco jiného. Zakončení našeho prvního setkání jsme vypustili z hlavy a pravidelně se scházeli. No dobře, nebudu lhát, protože jsme se sešli maximálně třikrát, ale na tom nezáleží. Nejdůležitější je, že se nám líbí v naší vzájemné přítomnosti, a i když by to nejspíš nepřiznala; ráda se mnou tráví čas.

Naposledy jsme se s Izabellou viděli včera, kdy se chovala poněkud divně. Opravdu jsem si dával bacha na to, abych neřekl něco nevhodného.  Snažil jsem se zjistit víc informací o jejím soukromém životě, ale pokaždé, když jsem se na něco zeptal, se chovala odtažitě nebo prostě změnila téma. Nechtěl jsem na ni tlačit, ale doslova prahnu po informacích.

Tak či tak, ona a Benson jsou jako nebe a peklo. Nechápu, jak se k nim jejich rodiče mohli dopracovat, ale každopádně je to opravdu něco. Jenže mám pořád spoustu nezodpovězených otázek. Vím, že nemusím vědět všechno, ale něco mi říká, že se nemám jen tak snadno vzdát. Jestli nepromluví Izzy, budu na to znovu muset jít přes Benson. No co? Už jsem ji párkrát využil, jednou nebo dvakrát navíc; na tom nesejde.

Právě sedím v kavárně kousek od školy, kde mám konečně sraz s Alfedem. Nerozumím tomu, proč si na tuhle schůzku zvolil poklidnou kavárnu, když má rád výhradně jen hluk a zmatek. Očekával jsem střed obchodního centra, kde bychom se ihned ztratili. Musím ale přiznat, že mi chybí ty společné chvilky, kdy jsme vymetávali jeden večírek za druhým.

Jelikož jsem si vybral stůl u okna, postřehl jsem Alfreda běžícího přes ulici. Sám pro sebe jsem se usmál, protože jsme se neviděli už dlouhou dobu. Napřímil jsem se a hned, jak vešel do kavárny, jsem mávl rukou. S úsměvem na mě kývl hlavou a vydal se mým směrem.

„Čau, kámo,” řekl nadšeně během toho, co jsme se vítali kamarádským objetím. „Už jsem se začínal obávat, že nepřijdeš.” Přiznal jsem, poněvadž bych se ani nedivil, kdyby nedorazil. Většinou má té své špinavé práce až nad hlavu, takže když někomu dokáže věnovat pár minut, je to jak výhra v loterii.

„Něco novýho?” zeptal se, když si sedal, a ruce spojil na desce stolu. „Ani ne, co u tebe? Pořád v tom jedeš?” uchechtl jsem se, ale když jsem spatřil jeho zamračený výraz, nevinně jsem pokrčil rameny. „Děláš, jako bych byl na drogách,” podotkl a z vedlejšího stolu sebral kartičku s dnešními nabídkami. „A ne snad?” se smíchem jsem do něj rýpnul.

„Zdravím, máte vybráno?” přiběhla k nám mladá číšnice s malým blokem a propiskou. „Teď už ano,” při pohledu na její krátkou sukni se Fredova tvář rozjasnila. Flirtování s každou pěknou holkou, co potká, není žádná novinka. Aspoň něco se nezměnilo.

Stydlivě se usmála a čekala na jeho objednávku. „Dám si Expresso a čokoládový dort s extra porcí šlehačky,” Alfedo si olízl rty, díky čemuž ji dostal do úzkých. Páni, ještě pořád je v tom lepší než já. Překroutil jsem očima a přerušil jejich krátkou chvilku. „Já si nic nedám, můžete odejít.” Falešně jsem se usmál, na což poněkud plaše přikývla.

„Nemusels ji vyhánět, ta by stála za hřích.” Poznamenal s nabručeným výrazem ve tváři. Pokroutil jsem nad ním hlavou a vrátil se k našemu tématu. „Neber to zle, ale který normální člověk by chtěl riskovat svůj život jen tak pro legraci?”