Dangerous Princess

34. Just another enemies

Z pohledu Faith:

Zdálo se, že mi někdo tam nahoře oplácí nehezkým způsobem všechno to špatné, co jsem kdy způsobila. Už nejméně dvě hodiny kroužím v kole. Ať už se odsud snažím najít jakékoliv východisko, pokaždé opakovaně přecházím po svých vyšlapaných stopách. Jako bych bloudila v kruhu.

Šance, že tady někde potkám Justina je asi taková, jako šance, že ten hajzl, který nás pronásledoval, bude žít. Byla jsem naštvaná sama na sebe. Kdybych něco udělala hned na začátku, nemuselo to takhle dopadnout. Místo toho, abych začala hned jednat, jsem za doprovodu Justina zbaběle prchala.

Udělala jsem to jen proto, aby nemusel vidět mou nejtmavší stránku. Jak by se mu asi líbil pohled na to, že se chystám bezmyšlenkovitě vystřelit z nabité pistole? Ta akce v autě byla komická, protože věděl, že bych proti němu nezmáčkla spoušť. Přesto si ale nedovedu představit jeho reakci, kdybych doopravdy střílela. Nenáviděl by mě ještě víc a jelikož je uvnitř mě nějaká část, která si tohle nepřeje, zvolila jsem jinou možnost. A byla to, jak se zdá, špatná volba.

Měli jsme toho dotyčného, který nás pronásledoval, alespoň omráčit. Tak bychom získali čas a dostali se společně do bezpečí. Každopádně kdyby to bylo jen na mně, vymlátila bych z něj duši a předhodila ho nenažraným čoklům, kteří by ho roztrhali na kousíčky. Ty bych pak zakopala hluboko pod zem a...stop. Přestože mě takové myšlení uklidňuje, je to nechutné.

Kdyby mě Justin poslechl; aspoň jednou jedinkrát, nemuseli bychom teď být každý na jiném místě. Nemám tušení, kde je, ale byla bych mnohem radši, kdyby byl se mnou. Trvalo mi pěkně dlouhou dobu, než jsem si připustila, že jsem skutečně vyděšená. Štve mě, že se musím se strachem otáčet přes rameno a že se mi při každém nepatrném zvuku stahuje hrdlo.

Určitě se nenechal chytit, ale domů se dozajista taky nedostal. Možná tomu jen nechci věřit, protože by to znamenalo, že se na mě vykašlal. Nemá žádný dobrý důvod k tomu, aby mě vytahoval z maléru. Ale pořád má něco, co já se nikdy nenaučím. Znám ho dost dobře na to, abych věděla, že jeho touha po pomstě nedokáže zastínit to, kým ve skutečnosti je.

Jako Izabella jsem měla možnost seznámit se se všemi jeho stránkami. Někde uvnitř něj je ten starostlivý citlivý kluk, o kterém jsem si myslela, že ani neexistuje. V jednom měl pravdu; jsem bezcitná mrcha, která myslí jen a jen na sebe. Při každém problému se starám pouze o své bezpečí a nehledím vzad.

Jenže on ve mně probudil něco, co je neznámé dokonce i mě samotné. Moje pocity jsou matoucí, jednám chaoticky a tohle všechno mě děsí k smrti. Právě teď si přeju jen slyšet jeho otrávený hlas, kterým by po mně šlehal pichlavé poznámky. A já bych byla ochotná je snášet. Protože ho potřebuju.

Jelikož jsem byla hluboce ponořená ve svých myšlenkách, zakopla jsem o šutr na zemi. Přeskočila jsem ho a klopýtala několik metrů dál, dokud jsem nenabrala rovnováhu. Zastavila jsem se a s ironickým smíchem zdvihla zrak k černé obloze.

„Vážně?!” vyštěkla jsem jako utržená ze řetězu. „To mě fakt tak moc nenávidíš? Vím, že jsem špatný člověk, ale ty mi ani nedáváš příležitost k nápravě!” bezpodmínečně se ze mě stal cvok, protože to bylo poprvé, co jsem mluvila k Bohu; tedy pokud se to tak dá nazvat.

Neměla jsem co ztratit, tak jsem pro větší úlevu od vzteku prostě pokračovala. „Takže co kdybys teď něco udělal a dostal mě odsud? Vím, že je tohle všechno tvoje práce a chceš mi dát za vyučenou, ale-”

V tu chvíli mi do tváře udeřil silný vítr, díky kterému se mi k obličeji vznesla zrnka prachu a písku, což jsem brala jako negativní odpověď. Dala jsem si ruce před sebe, jako bych se chtěla ubránit nadpřirozeným silám. „Trhni si!” nasupeně jsem zakřičela a vztekle přitom dupla nohou.