Dangerous Princess

41. It's not over yet

Z Pohledu Justina:

S Benson v náruči jsem kličkoval po trávníku jako splašený zajíc. Vnímal jsem jen hlasité výstřely z pistole a to, jak jsem se několikrát vyhnul ráně jen o pár centimetrů. Buďto má Ethan opravdu špatnou mušku, nebo mám víc štěstí než rozumu. Srdce mi přímo bušilo o hrudník z toho, kolik jsem v sobě měl adrenalinu.

Ohlédl jsem se přes rameno, což byla ta největší chyba, kterou jsem mohl udělat. Ucítil jsem bolavé škrábnutí a překvapeně zalapal po dechu. Na boku jsem měl krvavou ránu. Jelikož jsem s sebou při rychlé otočce bral i Benson, zabránil jsem, aby tahle prokletá kulka, které jsem se nestihl úplně vyhnout, skončila v její hlavě. Věděl jsem, že mě netrefil přímo, protože to bych už nejspíš nestál na nohou, ale byl jsem si jistý, že mi kulka zavadila o pravý bok.

V duchu jsem zaklel, ale i přes tu bolest běžel dál. Každým krokem jsem cítil, jak mě obklopuje vyčerpání. Utíkajíc k příjezdové cestě, jsem se nezastavoval, jenže plamínek naděje pomalu dohasínal. Neměl jsem dost síly na to, abych uběhl dalších pár metrů, natož abych nás dostal do bezpečí. Poněvadž jsem začínal vidět rozmazaně a v boku cítil ukrutnou bolest, byl jsem připravený to vzdát. Znovu.

V okamžik, kdy jsem klopýtl a málem upadl na zem, se naším směrem přiřítilo černé Lamborghiny. Jelikož jeho řidič udělal efektivně smyk, do obličeje mi foukl závan kouře z výfuku. Zatímco jsem kašlal jako o život, z otevřeného okénka vykoukla Twistova hlava. Vyvalil jsem na něj oči a zaznamenal, jak se mi po celém těle rozlívá pocit úlevy.

„Pojď to auta, rychle!” Zakřičel a nespouštěl oči z něčeho, co se údajně dělo za mými zády. Znovu jsem se ale neotočil, takový pitomec opravdu nejsem. Ve chvíli, kdy se mu rozšířily zorničky a zakřičel stručné: „K zemi!”, se všichni v autě na jeho povel sklonili. Kulka z pistole proletěla dvěma okénky vpředu, takže tam po ní zůstaly malé díry.

Slyšel jsem Twistovo zavrčení a Alfredovy nadávky, přestože jsem stále stál venku jako kůl v plotě. Nevím, na co jsem čekal, ale musel vědět, že sám nenastoupím. Neriskoval jsem svůj krk bezdůvodně.

„A ona?” hlavou jsem kývl k Benson, jejíž tvář byla stále pobledlá. Na moment se zdálo, že přemýšlí, až si nakonec jen hlasitě povzdechl. „V bezvědomí si asi nepomůže, co?” I vzhledem k tomu, v jaké jsme se nacházeli situaci,  se zlomyslně ušklíbl. Ignoroval jsem jeho hloupý žert a otevřel zadní dveře.

Podal jsem Benson Alfredovi a následně se posadil vedle něj. Ještě jsem ani neměl obě nohy v autě a Twist už šlápl na plyn. Zaslechl jsem Morrisovo naštvané zabručení, protože Bensonina hlava spočívala v jeho klíně. Zatímco Alfredovi zjevně nevadilo, že ji musí držet, já jsem nad Morrisem překroutil očima. Proč se musí chovat, jako by ho mohla během sekundy něčím probodnout? Vždyť je v bezvědomí, naprosto vyčerpaná, oblečení má pokryto zaschlou krví a její vlasy jsou celé ušmudlané. Není žádná šance, že by ho mohla jakkoliv ohrozit.

Opírajíc se zády o sedadlo jsem na chvilku zmoženě zavřel oči. Nikdy jsem si nemyslel, že by můj život mohl být v budoucnu tak moc komplikovaný. Představoval jsem si odpoledne strávené s kamarády a večery plné večírků. Když tak nad tím uvažuju, můj život se mi líbil takový, jaký býval.

Všechno se změnilo od doby, co jsem začal mít slabost pro dívku, která na mě ušila boudu. Obdivoval jsem ji a zároveň nenáviděl. Přestože možná jednou zase dostanu možnost začít znovu žít svůj starý život, už nikdy by nebyl úplně stejný. Bojím se, že nás to, co se stalo v průběhu posledních pár dnů, bude s Benson navždycky spojovat dohromady, ale mnohem větší strach mám z toho, že ji budu muset nechat jít. Řekl jsem jí tolik hnusných věcí, vyčítal jsem jí každou prkotinu a vyléval si na ní vztek, přestože za to nemohla. Bude mě za to znovu nenávidět? Odpustí mi někdy?