Dangerous Princess

61. The game continues

Z pohledu Justina:

„Nenavazujte s ním oční kontakt," přikázal nám šeptem Twist, když jsme v zástupu vycházeli na dlouhou nemocniční chodbu.

Překrucujíc nad ním očima jsem následoval Alfreda k výtahu. Ve chvíli, kdy jsem míjel pana Bensona, jsem si zkrátka nemohl pomoct a zvedl k němu zrak. Jako naschvál se nám střetly pohledy, přičemž jsem ten svůj ihned sklopil k zemi. Nebylo těžké ho poznat, protože mu Faith jakoby vypadla z oka. Jsem si jistý, že mu v hlavě vrtala otázka, co jsme u ní asi všichni dělali.

Twist zmáčkl tlačítko u výtahu a netrpělivě podupával nohou o podlahu. „Neotáčejte se," sykl.

Celá tahle situace mi zničehonic připadala nehorázně vtipná. Nešlo jen o Twistovo poblázněné chování, protože jsem vlastně ani nerozuměl tomu, proč odsud všichni prcháme. Twist má možná pocit, že se něčím provinil kvůli Faith, ovšem já bych se s jejím otcem jednou rád setkal.

„Vypadal docela sympaticky," podotkl jsem, když jsme se narvali do výtahu.

Twist po mně hodil naštvaný pohled. „To Benson vypadala taky a nakonec mi vrazila kudlu do zad,"

Zpočátku jsem měl co dělat, abych ho správně pochopil. Hádám, že měl na mysli dobu, kdy Faith opustila jejich takzvaný gang a vytvořila si svůj vlastní. Přesto jsem měl pocit, že jeho zloba nepramení odtud. Spíš bych řekl, že nečekal, jak moc úspěšnou se Faith v jejich světě byznysu stane. Kdo by to byl řekl, že sedmnáctiletá teenagerka může vlastnit několik drahých aut a bude schopna ovládat bojové umění jako nějaký profík?

„Zvládneš se přes to někdy přenést?" Alfredo nad svou řečnickou otázkou pokroutil hlavou, na což si Twist zamumlal pod nos cosi nesrozumitelného a raději zmáčkl tlačítko s přízemím.

Poté, co výtah lenivým tempem dorazil až do cíle, jsme se všichni najednou narvali do dveří. Zasekl jsem se mezi Alfredem a Morrisem, kteří se marně pokoušeli vytlačit Twista. Když jsme se nemotorně osvobodili z toho stísněného prostoru, tak jsem si všiml Izabelly a paní Collinsové. Zřejmě se chystaly vyjet nahoru do patra a celé to s pobavením sledovaly.

„Kam tak spěcháte?" Izabelle zacukaly koutky úst.

„Nechal jsi Faith samotnou?" Paní Collinsová se překvapeně zajíkla, upírajíc na mě zpříma svůj zrak.

Ale ne. Co jí mám říct? Že je její bývalý manžel zpátky a já jsem společně s ostatními kluky uprchl? Znělo by to nejen zbaběle, ale i pošetile. Prostě jsem jim chtěl dopřát chvilku osamotě. Neviděl se s Faith několik let, určitě si mají co říct.

„N-ne," zakoktal jsem, „ona...má společnost," prohlásil jsem a raději uhnul pohledem ke straně. S významně nadzvednutým obočím jsem se zadíval na Izabellu. Nemůžu uvěřit, že jí stále neřekla o návratu jejího otce. Cestou do obchodu měla vhodnou příležitost a navíc je nejvyšší čas.

„Já ti to vysvětlím," Izabella si zmučeně povzdechla. Byl jsem zvědavý, jak celou tu situaci vylíčí, ale bohužel už obě nastoupily do výtahu. Předtím, než nám zmizely před očima, ještě zamávaly na rozloučenou.

Twist už se nadechoval, aby mohl vznést další poznámku, avšak nakonec přeci jen zaklapl ústa a vydal se směrem k východu. Poněvadž jsem nepřijel autem, tak jsem ho společně k kluky následoval až na parkoviště. Cestou mi v kapse začal vibrovat mobil, který jsem ihned vytáhl a při pohledu na jméno volajícího mi užasle poklesla brada.

„Jazmyn?" Váhavým tónem jsem promluvil do mobilu. Je to už pár let, co jsme si vyměnili čísla, ale ani jeden tomu druhému nikdy nezavolal. Jak říkám; naše vzájemná ignorace dosahovala nejvyššího stupně.