Dangerous Princess

38. The leader

Z pohledu Faith:

Prohnula jsem se v zádech, jako bych se napíchla na ostrý kůl. Ta bolest byla nesnesitelná a já jsem se zoufale snažila jí uniknout, jenže nebylo kam. Pokoušela jsem se ze sebe setřást jeho ruce, ale čím víc jsem se vzpírala, tím hlouběji se mi nůž zařezával do kůže.

Vydala jsem ze sebe pochroumaný zvuk, čímž jsem mu dala najevo, že mám dost. Jakmile se vzdálil, aby si prohlédl své dílo, s úlevou jsem vydechla. Třesoucími se prsty jsem se opatrně dotkla svého líce, odkud stékala krev. Co když mi tam zůstane jizva? Zatímco se na mě povrchně šklebil, já jsem mu věnovala pohled plný nenávisti.

„Omluv se," přikázal mi tvrdým tónem hlasu. Co prosím? „To radši vyskočím z okna," vyplivla jsem, ignorujíc jeho překvapený výraz. Ani v tom nejdivnějším snu by mě nenapadlo se za své chování omlouvat. „Máš kuráž," poznamenal. „Musíme ji z tebe dostat."

Znovu se ke mně přiblížil, na což jsem se odsunula co nejdál a reflexně dala ruce před obličej. „Na víc nemáš? Prostě mi zase pořežeš obličej a budeš se tvářit jako Boss?" Přestože jsem se vysmívala jeho pošetilým činům, v krku jsem měla obrovský knedlík. Možná sama sebe považuju za neohroženou, ale to neznamená, že tu bolest necítím. Tváře mám jako v jednom ohni.

„A co kdybych pro změnu označil jeho?" otočil se na patě a špičkou nože ukázal na Justina, který nevěřícně vytřeštil oči. Poněvadž byl celou tu dobu tiše a nijak na sebe neupozorňoval, málem bych zapomněla, že tam stále je. „Hádám, že to by mohlo zabrat." Rychlým krokem se k němu vydal, sklonil se a jednou rukou ho chytl pod krkem.

Nasucho jsem polkla a horlivě uvažovala nad tím, jak zakročit a celou tuhle šarádu konečně skončit. „Co, zatraceně, chcete?!" Justinův hlas zněl zoufale, jako by už ani nedoufal v dobrý konec. Jak jsem mohla dovolit, aby se tohle stalo?

Na místo odpovědi mu ostří nože pomalu kroužilo po tváři. Bedlivě jsem ho pozorovala a zhluboka dýchala, přičemž jsem si z neznámého důvodu přála být na jeho místě. Když se tohle dělo mně, tak Justin ani necekl. Jsme v tom společně a on mé bolesti jenom přihlížel. Jak je tedy možné, že znovu pociťuju povinnost jakkoliv zakročit?

Ten parchant se zákeřným úsměvem vyhledal můj pohled a byl připraven udělat první rýhu. Poté, co mi ušima projelo Justinovo krátké, ale přesto bolestné zastonání, jsem na moment zavřela oči a silně si skousla vnitřní stranu líce. Díval se na mě způsobem, který jsem nedokázala k ničemu přirovnat. Jako by se mi snažil ukázat svou nenávist, která bude trvat navěky, a zároveň mě prosil o pomoc.

Rána na jeho tváři byla o dost menší než ta moje, avšak netrvalo dlouho a spustila se z ní lavina krve. Když ten parchant zjistil, že oba dokážeme snést víc, než si myslí, byl připraven celý ten proces zopakovat. Tentokrát nekonal jako ve zpomaleném filmu a rovnou nemilosrdně zakročil.

Justinův pronikavý výkřik mě přiměl nadskočit v sedě. „Dost!" Po místnosti se byl slyšet jen můj zrychlený dech. Mastné zašpiněné vlasy se mi lepily k čelu, nemluvě o tom, že velká část mého oblečení byla roztrhaná. Připadala jsem si, jako bych tenhle boj prohrála. Ačkoliv ten bastard vyhrál, nikdy se jen tak lehce nevzdám.

„Omlouvám se, stačí?! Hlavně s tím už přestaň," dostal to, co chtěl. Donutil mě dát mu respekt. Se spokojeným výrazem se vyhoupl na nohy a z kapsy vytáhl papírový kapesníček, do kterého otřel zakrvácený nůž. Přestože s tím teď přestal, kdykoliv to celé může zopakovat. Mě k něčemu potřebují, jinak by po mně nešli, ale co Justin? Nejsem si jistá, kolik bolesti ještě dokáže snést.