Dangerous Princess

33. Lost

Z pohledu Faith:

„Tak jdeš nebo co?”

Proč jsme prostě znovu nenasedli do auta a neodjeli odsud? Všechno se to odehrává tak rychle, že ani nestíhám zaregistrovat, co se vlastně děje. Nemůžu uvěřit, že je schopný nechat tu stát své auto. Jde vidět, že vážně nemáme moc možností, mezi kterými bychom mohli volit.

Odpovědí na jeho otázku bylo jen mé souhlasné zabručení. Stejně jako on jsem vyšplhala nahoru, kde jsme oba přeběhli po střeše garáže. Byla nízká, takže jsme seskočili na druhé straně, a pak už jen dopadli na chodník.

Tichem, kterém nás obklopovalo, že ozvalo pronikavé zapraskání. Oba jsme se zastavili a slyšet byl jen náš zrychlený dech. Znenadání se odněkud vyřítilo to prokleté auto, které bych nejraději na místě odpálila, a smetlo s sebou i několik starých popelnic. Ještě před tím, než toho bastarda propíchnu, ho pošlu na přezkoušení do autoškoly.

S Justinem jsme si vyměnili pohledy a dali se ho běhu. Snažili jsme se běžet stejnou rychlostí a za námi byl slyšet zvuk motoru, což bylo znamením, že po nás ten dotyčný stále jde. Vnímala jsem okolí kolem sebe, ale nikde jsem neviděla jakákoliv světla nebo dálnici. Kam jsme se to, proboha, dostali?

V dálce jsem uviděla dřevěný plot, který se zdál být snadný pro přeskočení. Zrychlila jsem, a když se ozval výstřel a kolem mě prosvištěla kulka, málem jsem dostala infarkt. Nechápu, co jsem komu udělala, ale teď už vím, že zahrávat si s karmou byl opravdu špatný nápad.

Chtěla jsem zakřičet na Justina, aby mě následoval a běžel k plotu opodál, ale jakmile jsem otočila hlavu a zjistila, že neběží za mnou ani vedle mě, zmateně jsem svraštila obočí. Na sekundu jsem se zastavila, snažíc se ho najít, ale nikde po něm nebyla ani stopa.

Pohltil mě sklíčený pocit propojený s bezmocností. Neměla jsem na výběr a bez přemýšlení se znovu rozeběhla. Mým cílem byl dřevěný plot, ale v husté tmě jsem nedokázala rozeznat, co je za ním. Když mě od něj dělilo jen pár metrů, připravila jsem se na přeskok.

Zapřela jsem se o něj, vyhoupla se do výšky a vší silou se odrazila. Nevěděla jsem, co se odehrává za mnou, ale zato mi bylo jasné, že se nesmím nechat chytit. Ať už je ten dotyčný kdokoliv, nepronásledoval by nás a nevystřeloval z pistole jen tak pro zábavu.

Tvrdě jsem dopadla celým tělem do mokré trávy, a pak se jen kutálela z kopce dolů.

Zdálo se mi to jako celá věčnost, co jsem válela nechtěné sudy po písčité tvrdé zemi. Když jsem se konečně zastavila, ztlučeně jsem zůstala ležet. Se zavřenýma očima jsem hlasitě zaskučela a přejela si dlaněmi po obličeji, abych se ujistila, že jsem pořád v celku.

Se strachem jsem otevřela nejdříve jen jedno oko a následovně i to druhé. S námahou jsem se postavila a oprášila si oblečení. Nebylo vidět ani na krok, takže jsem neměla ponětí, kam jsem se to dostala. Těšila mě myšlenka, že jsem utekla před tím psychopatem, který se mě bezdůvodně snažil dostat, ale věděla jsem, že tohle není žádná výhra. Dokutálela jsem se někam, kde to neznám, a třešničkou na dortu je Justin, který se mi ztratil.

Podívala jsem se za sebe, abych zkontrolovala, že jsem doopravdy sama. Pomalým krokem jsem se vydala kupředu do neznáma. Za chůze jsem si vytáhla z kapsy mobil a pokusila se vytočit Justinovo číslo. Nemělo by mě překvapit, že na takovém místě nebyl žádný signál, ale přesto jsem vztekle vyprskla několik nadávek.

Cítila jsem, jak mi tělo začíná mrznout a studený noční vánek nebyl žádné plus. Dala jsem si ruce do kapes, abych se alespoň trochu zahřála, a s hlavou mezi rameny tiše kráčela. Měla bych šílet nebo prchat ostošest, ale byla jsem z celého dne unavená. Pořád mám u sebe zbraň na obranu a když jsem se sem zvládla dostat, musí přece existovat i cesta ven.