Dangerous Princess

57. Fearless warrior

Z pohledu Justina:

Od odchodu Faith a Twista uběhlo teprve deset minut, a přesto mi to připadalo jako celá věčnost.To, že dovnitř šli jen oni dva, se mi pořád nezdálo jako dobrý nápad. Měli jsme držet pohromadě, ne se rozdělit v tu nejhorší chvíli. Jak teď mám mít jistotu, že se odtamtud dostanou v pořádku?

Přecházejíc od jedné rozbité plaňky plotu ke druhé, jsem si neustále mrmlal pod nos jakési nadávky. Začínal jsem mít pocit, že už víc nedokážu udržet ten obrovský nával emocí. Měl jsem obavy a zároveň vztek, protože mě Faith nikdy neposlechne, a moje paranoia taky rozhodně nebyla žádné plus. Při každém nepatrném pohybu v lese mi znehybnělo celé tělo.

„Kolik ještě?" Tiše jsem zaúpěl.

Alfredo mě popadl za ramena, aniž by se podíval na hodinky a řekl, kolik jim zbývá času. Chtěli půlhodinu, pokud se ale do té doby nevrátí, tak jdeme dovnitř. „Přestaň tolik vyšilovat, znervózňuješ mě,"

„Prostě z toho nemám dobrý pocit," zahučel jsem a vytrhl se mu z rukou. Pokračujíc v chůzi jsem si rukama opakovaně vjížděl do vlasů. Neměli bychom tady jen tak nečinně čekat.

„Nic se nestane,"

„Jenom tady všichni zemřeme," ironicky jsem se zasmál a poté nevěřícně pokroutil hlavou. „Co kdybychom jim zkusili zavolat? Alespoň budeme mít přehled o tom, co se uvnitř děje," navrhl jsem a vytáhl z kapsy mobil. Ignorujíc Alfredovy námitky jsem vytočil číslo Faith a netrpělivě vyčkával, až přijme hovor.

„Jsme v pohodě," z reproduktoru se ozval její tichý šepot. V duchu jsem si oddechl, naznačujíc ostatním klukům, že jde zatím všechno podle plánu...podle plánu, který jsme ani pořádně nepromysleli a bůhví, co všechno se může přihodit.

„Našli jste něco?" Zaujatě jsem se zeptal a nastavil hovor tak, abychom ji mohli slyšet všichni.

„Zatím ne...všechno mě tady děsí,"

Nechtěl jsem si ani představit, že je s Twistem uvnitř toho domu hrůzy a společně se plíží skrze černou tmu. Pokud z toho jde mráz po zádech dokonce i Faith, tak jak to potom zvládá Izabella? Když si vzpomenu, jak se chovala během toho incidentu, kdy Faith nakopala zadky policistům, tak co teprve tam uvnitř?

„Myslíš, že-"

„O co jsme přišli?" Za našimi zády se ozval dost povědomý hlas, za nímž jsme všichni polekaně otočili hlavy. V úžasu jsem zíral na Jazmyn a Jaxona, jak plně vybaveni se zbraněmi v rukou stojí přímo před námi. Ale...Jak to?

„Jazmyn?!" z mobilu vyšel Faithin tichý výkřik, „Jazmyn, jsi to ty?"

„Faith, jsi v pořádku? Poslyš, byla chyba nechat tě v tom samotnou, moc nás to mrzí. Potřebuješ nás a my jsme tu pro tebe," Jazzy mi okamžitě vytrhla mobil z rukou, chrlíc ze sebe všechna ta slova na jeden nádech. „Jdeme za tebou dobře?"

„Ne!" Sborově jsme s Alfredem vykřikli, dřív než spolu s Jaxonem stihli projít skrze rozbité plaňky v plotě. Jazmyn se na nás nechápavě zahleděla, jako by nemohla uvěřit tomu, že tady jen tak klidně postáváme. Stejně jako ona bych mnohem radši pomáhal uvnitř, ale nejde to. Teď, když je nás tolik, by to bylo příliš velké riziko prozrazení.

„Hele, maličká," tentokrát tobyl Morris, kdo se ujal slova, „jsi odvážná, ale nedoporučoval bych ti tam chodit."

Jazmyn rozzuřeně vyhodila rukama do vzduchu. „Co to s vámi je, lidi?! Nemůžeme je v tom nechat, potřebují naši pomoc!" Dokonce i přes všechny své obavy jsem s ní mohl jedině souhlasit. Neměl jsem ponětí, kde se tady ona aJaxon vzali ani jak nás našli, ale to v tuhle chvíli nebylo důležité. Přišli, protože jim na Faith stále záleží, a to je podle mě dobrá motivace. S Twistem je silnější, zvládnou to.