Dangerous Princess

51. Too much

Z pohledu Justina:

Otupěle jsem postával na místě a očima pozoroval Faith, jak odchází z učebny, aniž bych se ji alespoň pokusil zastavit. Něco mi říkalo, že v tuhle chvíli nemá cenu snažit se jí něco vysvětlovat. Pokud jí nedám prostor k přemýšlení, tak mě pravděpodobně vykuchá nebo mi prostřelí kulku hlavou. Sám jsem se totiž přesvědčil o tom, čeho všeho je schopná, když jí rozčilení a vztek zatemňují mozek.

Snažíc se polapit dech jsem se posadil na kraj školní katedry. V hlavě se mi neustále opakovalo posledních pár minut, kdy mě Ryan s Chazem prakticky zradili. Vyrukovali na ni s něčím, o čem jsme diskutovali už před dlouhou dobou a ve skutečnosti to nikdo z nás nepovažoval za opravdovou sázku.

Nemusel jsem se ptát, proč to udělali. Věděl jsem, že mají vůči Faith zášť; ostatně stejně jako ostatní studenti na škole. Ale přeci jen jsem jejich kamarád a oni by měli respektovat moje rozhodnutí. Očekával jsem, že mě dřív nebo později pochopí, že mi pomůžou navrátit všechno do starých kolejí. Jenže čím víc na tím uvažuju, tím rychleji si uvědomuju, že by neudělali nic, co by mohlo Faith pomoct.

Tak či onak; Faith je na mě naštvaná, a je to jejich vina. Vzhledem k tomu, že jsme ze srandy o té sázce doopravdy mluvili, bude těžké se hájit. Přestože se to stalo dávno, Ryan s Chazem pořád mají ostatní kluky, kteří v té šatně tenkrát byli a můžou to dosvědčit.  

„Ty hajzle," zavrčel jsem a rychlým krokem vykročil k Ryanovi. Nechávajíc se ovládat zlostí jsem ho chytil pod krkem. „Justine, přestaň!" Chaz překvapeně vyjekl. Zatímco se Ryan snažil sundat mé ruce z jeho krku, já jsem zesílil stisk. Narazil jsem jím o stěnu, přičemž zaskučel bolestí. Tváře měl rudé od vzteku a zároveň z nedostatku kyslíku.

„Ona ti za to nestojí, tak toho nech!" Chaz mi položil na rameno svou dlaň, kterou jsem ze sebe ihned setřásl. Upírajíc zrak do Ryanovy tváře jsem se mu zahleděl do očí. Vpíjel jsem se do nich vražedným pohledem, a i když jsem se zoufale pokoušel udržet nervy na uzdě, nedokázal jsem z něj sundat své ruce. Faith mě teď znovu nenávidí a může za to on.

„Pánové, hned s tím přestaňte!" Hlasitý křik ode dveří mě přiměl otočit hlavu. V okamžik, kdy jsem tam uviděl stát samotnou ředitelku, jsem v duchu několikrát zaklel. „Co si myslíte, že děláte? To jste se snad dočista pomátli?!" Zahučela s rukou založenou v bok. Jelikož jsem k ní byl stále otočený zády, nemravně jsem překroutil očima.

Naposledy jsem po Ryanovi šlehl pohledem, a poté od něj o krok ustoupil. Lapajíc po dechu se svezl k zemi a Chaz mu ihned přispěchal na pomoc. „Už dávno jste měli být na hodině," pokračovala slečna Burton, „je vám, doufám, jasné, že zůstanete po škole."

Všichni tři jsme na ni nevěřícně vytřeštili oči. „Cože?" Při té představě se mi zježily všechny chloupky na těle. „Nemám čas být po škole!" Rozhodil jsem rukama a zoufale se snažil vymyslet, jak bych z toho mohl vycouvat.

„Paní ředitelko, obávám se, že to nepůjde," Chaz k ní s oprávněnými obavami přistoupil, „po škole máme trénink." Vyhrkl, na což mi obočí vystřelilo do výšky. Doopravdy si myslí, že mu na to skočí?

Přes brýle se na něj zahleděla důvtipným pohledem, jenž mluvil za vše. „Pane Sommersi, za koho mě máte?" Zasyčela mu do obličeje a já jsem nenápadně udělal krok vzad. Tohle nevypadá dobře. „Za nejlepší ředitelku, která na to dokáže zapomenout a-"

„Jste po škole! Každý den až do konce týdne se po vyučování uvidíte s panem Clarksonem v jeho třídě." Skočila mu do řeči, čímž zakončila tuhle hloupou hádku, během které jsme stejně neměli možnost zvítězit. S příkazem, abychom se okamžitě vrátili do třídy, opustila učebnu.