Dangerous Princess

59. Father is comming

Z pohledu Justina:

Paní Collinsová nám oběma pronajala hotelový pokoj, abychom měli kde přespat. Zpočátku se mi to zdálo šílené, ale nakonec jsem byl rád. Přes den jsme oba vysedávali v nemocnici s kelímkem kávy a v noci jsme se u Faith střídali jako stráž. Doktoři nás celý ten týden přesvědčovali, že je to zbytečné a že je Faithin stav v pořádku. Pokud to tak skutečně je, tak proč ji ještě neprobudili?

Ráno jsem vstal už za svítání a po rychlé osvěžující sprše opustil hotel. Před návštěvou v nemocnici jsem měl domluvenou schůzku s Twistem a ostatními kluky. Zamířil jsem tedy do nedaleké kavárny, kam jsem dorazil během deseti minut.

Jakmile jsem prošel dveřmi, tak mi do nosu udeřila lákavá vůně sladkého pečiva a horké kávy. Nasměroval jsem si to k místu, odkud na mě mával Alfredo, a posadil se na poslední volné místo vedle Morrise.

„Máš nějaké zprávy o Faith?" Alfredo na mě vychrlil svou otázku, na což jsem ze sebe vydal tlumený smích. „Taky vás zdravím," ušklíbl jsem se a on po mně hodil zamračený pohled, kterým mi dával najevo, abych to neprotahoval a odpověděl.

„Její stav se údajně lepší, ale doktoři ji pořád udržují v umělém spánku. Prý nechtějí nic uspěchat," obrátil jsem oči v sloup a poté se natáhl pro jídelní lístek. Zatímco o tom kluci diskutovali, já jsem mávl na číšnici a objednal si snídani.

„Myslíš, že ji můžeme jít navštívit?" Twistovo obočí tázavě vyletělo do výšky.

Zaskočeně jsem na něj zíral, až jsem nakonec nevědomky pokrčil rameny. „Jo, proč ne," odvětil jsem, přestože jsem si nebyl jistý, jak na to bude reagovat paní Collinsová. Myslím, že o nich má své vlastní mínění.

„Co tvůj bok, hojí se to?" Změnil jsem téma a pohledem zavadil o jeho sešitou ránu na boku, která  se ukrývala pod tmavě modrým tričkem. V nemocnici si ho chtěli nechat na pozorování nejméně pět dní, jenže on se po dvou dnech rozhodl podepsat revers. Prý byl jeho pobyt tam naprostou ztrátou času, o čemž dost silně pochybuju.

„Je to lepší," Twist souhlasně přikývl a odpil si ze svého hrnku kávy.

Do kavárny vstoupila další osoba, za níž jsme všichni otočili hlavy. „Izabello?" Užasle jsem zamrkal očima a ona nám už z dálky mávala. Poté, co nás pozdravila, si přitáhla židli od vedlejšího stolu a posadila se k nám. Stále jsem nechápal, odkud se tady vzala tak brzy ráno.

„Máš zpoždění," Alfredo se na ni zakřenil, čímž si vysloužil naše zmatené pohledy.

„Zácpa na dálnici," stručně odpověděla a vzápětí mi vzala z talířku jeden z čokoládových muffinů, které mi právě přinesla číšnice. Zúžil jsem na ni oči, na což udělala andělskou tvářičku a omluvně se usmála. „Promiň, ale mám hlad jako vlk. Víš, co to je, řídit celou noc bez přestávky?" Postěžovala si s plnou pusou, zapíjejíc to velké sousto Morrisovo šálkem černé kávy.

„Co tady vůbec děláš?" Zeptal jsem se a zakousl se do svého posledního muffinu.

„Přijela jsem navštívit Faith. Teď, když je McCurry venku z basy, bychom ji nikdy neměli nechávat samotnou,"

Jakmile to dořekla, tak jsem na ni hrůzou vyvalil oči. Ostatní kluci byli stejně překvapeni jako já, protože jinak by se Alfredo nezačal dusit kašlem a Reynolds by neupustil na zem vidličku, na níž měl napíchnutou slaninu. Zničehonic mě chuť k jídlu přešla, nemluvě o tom, že mi srdce začalo být jako na poplach.

Když si Izabella všimla našich bledých tváří, tak přestala přežvykovat sousto v ústech a pomalu k nám pootočila hlavu. „Vy to nevíte?"