Dangerous Princess

62. Whatever the fuck I want

Z pohledu Faith:

Když jsme konečně parkovali před naším domem, tak jsem s úlevou vydechla. Ačkoli už byl pozdní večer, nebyla jsem ani trochu unavená. Celou cestu jsem do sebe totiž lila kofein a taky spořádala nadměrné množství jídla, které jsme koupili u benzinové pumpy. Musela jsem si spravit chuť, protože jsem dva týdny jedla jen nemocniční blafy a pila neslazený čaj.

„Račte vystoupit, slečno," Justin otevřel dveře na mé straně a s komicky nataženou rukou mi nabízel svou dlaň.

S tichým chichotáním jsem se ho chytla a vystoupila z auta. Byla jsem doslova ztuhlá, takže jsem se protáhla, přičemž mi zapraskalo několik kostí v těle. Při tom nepříjemném zvuku jsem zkřivila obličej, porozhlížejíc se kolem sebe. Nikdo se nechystal odjet, naopak všichni měli namířeno do domu. Hádám, že to má co dělat s tím překvapením.

Justin mě uchopil za ruku a vykročil kupředu. Držela jsem s ním krok a zároveň se snažila ignorovat ten zvláštně příjemný pocit z jeho doteku. Jeho hřejivá dlaň tiskla tu mou a já jsem si přála pouze to, aby mě nikdy nepustil.

Došli jsme až ke dveřím, do nichž máma zastrčila klíček, aniž by je otevřela. Všichni před nimi pokojně postávali, na což jsem nechápavě svraštila obočí. Proč, sakra, nejdou dovnitř?

„Ty první," máma mi s tajuplným úsměvem pokynula rukou.

„Proč?" Podezíravě jsem si ji změřila pohledem.

Izabella nad mou skepsí obrátila oči v sloup a strčila mě až na rohožku přede dveřmi. „Tak jo," zhluboka jsem se nadechla a s pomalým výdechem otočila klíčkem v zámku. Dveře se samy od sebe otevřely lenivým tempem a vzápětí se po celém baráku rozezněl hlasitý jásot.

Zatímco jsem nevěřícně zírala před sebe, zbytek lidí se narval dovnitř. Oči jsem měla vytřeštěné úžasem a bradu dokořán. Byli tam snad všichni spolužáci ze školy, se kterými jsem se bavila nebo jsem alespoň věděla, že chodí do vedlejší třídy. Jde o to, že mě díky mému bývalému postavení na škole znal úplně každý, kdežto já jsem neznala více než čtvrtinu jmen. Důležité ale je, že přišli. Otázkou je; co je k tomu přimělo? Co se stalo s jejich záští vůči mně?

„Překvapení!" Dolů ze schodů seběhl kluk tmavé pleti a přímo do obličeje mi foukl frkačkou. Neměla jsem ponětí, o koho se jedná, ale tipovala jsem ho na nováčka v prvním ročníku.

„Jdeš trochu pozdě, Jamesi," Ciara nad ním překroutila očima a svým obvykle panovačným chováním ho ode mě odstrčila. „Vítej zpátky, Faith," ukázala řadu perfektně bílých zubů a vtáhla mě do objetí, což mě zaskočilo natolik, že jsem měla chuť štípnout se a zjistit, zda to není jen pouhý sen.

„Faith!" Ušima mi projel pronikavý hlas Britney, která k nám s jekotem přiběhla a o chviličku později už jsem stála ve skupinovém objetí. To, jak se ke mně obě chovaly, nebo že mě tady všichni přivítali, jako by se nikdy nic nestalo a já byla stále tou neoblíbenější dívkou na škole, mi připadalo příliš nereálné. Jen stěží se mi tomu chtělo věřit.

„Díky Bohu, že jsi zpátky!  Stýskalo se nám," Ciara pokrčila spodní ret a ustoupila o krok vzad, takže jsem konečně měla možnost zadívat se jí do tváře, jež překypovala líčidly.

„Vážně?" S pochybnostmi v hlase jsem se zmohla jen na jedno jediné slovo.

„No jasně!" Radostně přitakala, jako by to měla být ta nejjasnější věc pod sluncem. „Bez tebe to ve škole nebylo ono. Najednou se začaly dít úplně šílené věci! Věřila bys tomu, že se hráči fotbalového týmu kamarádí s ubohými prváky, nebo že třeťačky sedí u oběda s tím divným klukem ze sboru?"