Double Trouble HP-FF

Černá obálka

"Viktor?" zeptal se mě Pollux

Rozhodla jsem se nikoho neohrozit, a tak jsem nasadila svůj falešný úsměv a zrychlila do kroku. Doběhl ke mě, objal mě a nadzvedl do vzduchu, načež jsem automaticky sykla bolestí, i když už k tomu nebyl důvod.

"Chyběla jsi mi." Opřel jeho čelo o to mé.

"Ty mně taky." Usmála jsem se a zezadu ucítila vražedný a žárlivý pohled přímo do zad a to hned dvojnásobný.

Fred i Pollux na nás zírali, a pak jsem uslyšela jen ránu, poté spadnutí talíře a hlasité oddalující se kroky. Už podruhé.

"Ty máš mou mikinu?" Usmál se od ucha k uchu.

"No víš, ta je Polluxe. Včera byl u nás na Silvestrovské párty společně s Lokirem a Todem a mě byla zima, tak mi ji půjčil."

Prosím pojď za mnou. Nevím co dělat.

"Dobře, hlavně, že ti je dobře." rychle se usmál.

"Čau, Viktore. Dlouho jsme se neviděli, co brachu?" Měla jsem chuť se po této větě praštit do čela ale raději jsem zvolila mírnější cestu a dělala jako by nic.

"No každopádně já se ještě cítím dost unavená, takže si dám oběd a půjdu to zalomit. Někdo v plánu něco jiného?" Vyřešila jsem trapnou situaci já sama.

"Já už jedl a půjdu si zatrénovat na hřiště, takže kdyby jsi se chtěla třeba přidat, tak tě rád uvítám." Usmál se, dal mi pusu na tvář. " Polluxi." a po jeho oslovení odešel.

Sotva jsem si dosedla na studenou lavici, úlevou mi spadla hlava na Polluxovo rameno.

"To musíš zrovna ty být ta jeho tajemná?" Opět tiše zašeptal.

"Kase, musíš něco sníst, neusínej mi tu." probral mě jeho hlas a já si na talíř dala hranolky se smaženým kuřetem.

Dojídala jsem poslední kousky, když mi Polux vzal talíř a vyměnil ho za jiný.

"Tohle musíš zkusit. Je to taková Kruvalská tradice. Jmenuje se to Kvæfjordkake. Museli to dát na jídelníček kvůli nám."

"Vypadá to úžasně." Zírala jsem na dezert až mi tekly sliny. Do ruky jsem vzala lžičku a do úst si dala první sousto.

"Je to skvělý." usmála jsem se, jelikož to bylo vážně něco nebeského.

Zakrojila jsem znovu a s chutí kousala korpus, dokud jsem nenarazila na něco neskutečně tvrdého. Na ruku jsem onen tmavou věc vyplivla a zmateně ji sledovala. Pollux si mého zmatení ihned všiml.

"Tak už víme, kdo bude mít šťastný rok." zasmál se a já stále nechápavě zírala.

"Jaksi jsem tě zapomněl upozornit na to, že máš možnost uvnitř najít fazoli." Škrábal se nepatrně stydlivě na krku. "Dává se jedna do každého dortu který se pak nakrájí na kousky a kdo ji najde bude mít po celý rok štěstěnu. Tradice no." Pozvedl ramena a ušklíbl se.

"Díky za všechno Polluxi ale teď už si opravdu půjdu odpočinout." přiletěla mu ode mě letmá pusa na tvář a já vešla do svého pokoje.

Vše bylo na svých místech a na nočním stolku ležel vzkaz.

Včera to bylo skvělé, díky moc.

PS: o vše jsme se postarali, dej si voraz.

G. a O.

"Ach ti ňoumové." promluvila jsem sama k sobě ale zároveň jim byl a nesmírně vděčná. Po rychlé sprše jsem si opět lehla a s na sobě oblečenou Polluxovou mikinou a pocitem bezpečí v klidu usnula.

Další dny probíhali poněkud jednotvárně. Všichni se vrátili do školy, vyučování probíhalo podle rozvrhu a každý se těšil na další úkol v turnaji, který měl být sotva za měsíc. Míjela jsem se s ostatními na chodbě a pokaždé zrychlila na tempu, abych s nikým nemusela mluvit.

I na Polluxe jsem párkrát narazila ale oba jsme poznali, že to, co každý potřebujeme je čas a odstup. Cestu jsme si tudíž nekřížili a mě to tak velice vyhovovalo. Bylo to, jako bych se vrátila ke svému starému já, které nikoho nezajímalo. Celou dobu byla sama a mým přítelem byly knihy. Introvertnost se mi každým dnem vracela o něco víc a já se sama cítila lépe než s ostatními.

Věřte, že jsem se za celou tu dobu snažila také co nejvíce vyhýbat Viktorovi. Nevěděla jsem co mu říct, jestli vůbec něco, nevěděla jsem, jak reagovat na to, co se stalo.

Fred mě opět, nebo ještě stále nenáviděl a já byla ze všeho zmatená. Temné myšlenky a nezodpovězené otázky mě nechtěly nechat spát, natož aby mě opustily úplně. V mé mysli bylo přeplněno a já potřebovala všechen ten stres vypustit. Stála jsem v mrtvém bodě a nedalo se z něj dostat.

Stále probíhala zima. Venku se třypitily větvičky námrazou, všude bylo bílo a sněhové vločky se lehounce snášeli k zemi. Byl čtvrtek 10. února, já v ruce opět držela svůj notes a chlad se mi dostával do těla přes rukavice bez zakrytých špiček prstů, mudlovský naprosto zbytečný vynález a studené tribuny, na kterých jsem seděla.

Byla jsem tu naprosto sama uprostřed té nádherné jako začarované krajiny.

Notes jsem otevřela a hned se mi naskytl pohled na můj náčrt plesu, který se i nakonec proměnil v realitu. Otočila jsem na další prázdnou stranu a nechala se vést mou rukou. Čas ubíhal velice rychle a aniž bych se nadála, začalo se stmívat. Kreslila jsem uhlem a rozmazávala prsty, až se mi naskytl pohled na někoho, kdo mi připomínal mě samotnou v obrovských nádherných šatech na jakémsi plese a po mém boku stál vysoký mladík ve smokingu, jemuž ovšem nešlo vidět do obličeje. Poslední paprsky slunečního svitu prorážely mezi mraky a dopadaly přímo na mou bledou tvář. Vztyčila jsem ji ke slunci a zhluboka se nadechla.

"Kéž by měsíc a slunce mohli mluvit." Vyřkla jsem nahlas se zavřenýma očima.

"Taky bych to bral." Nadskočila jsem se zděšením a vykulila oči.

"Proč mi tohle děláš." Zeptala jsem se ho, jelikož se tato situace opakovala již po několikáté.

"No, hledal jsem tě."

"Mě, Polluxi? Proč?" zvědavost přemohla mou zlobu.

Natáhl ke mě ruku, v které byla černá obálka zapečetěna erbem z vosku. Hned jsem ji chytila do ruky a chtěla ji otevřít. Rychlé Polluxovy reflexy mě však zastavily stisknutím mého zápěstí.

"Ne počkej, otevři si ji až později, patří to k té krabici, kterou jsem ti nechal v pokoji." Usmál se, já mu to hned oplatila, k tomu kývla hlavou na souhlas a obálku vložila do kapsy od kalhot.

"Taky jsem přišel, abych tě přinutil jít dovnitř a ty jsi tu neumrzla." Sklopil zrak na mé téměř modré špičky prstů. Sundal si své rukavice a ihned mi je navlékl přes ty mé.

"Bylo mi fajn. A navíc za to nemůžu já." oponovala jsem ale stačil jediný jeho vražedný pohled a já sklopila uši.

"Doufám, že ti nebude vadit chvilka mé společnosti, obvzlášť když jsme se tak dlouho neviděli." Nabídl mi své rámě a já ho přijala.

/*