Double Trouble HP-FF

Zmatená

Další dvě kapitoly, které vydám jsou úplně stejné jen je každá z pohledu jiné osoby. Abych nenarušovala děj napsala jsem obě varianty. Je na vás jakou si vyberete nebo jestli si přečtete obě dvě :)

Na pokoji jsem si sedla na postel a sundala si Viktorovu bundu.  Byla příjemná ale teď už moc teplá. Z batohu jsem vyndala dárek od Draca společně s těmi od dvojčat a položila je na stůl. Až teď jsem si teprve všimla ještě dvou posledních dárků u mé skříně. Bylo na nich napsáno Kaseya a podle balícího papíru byl hádám jeden od rodičů a druhý od Viktora.

Roztrhala jsem obal na jednom a uviděla klasické školní potřeby, nějaké peníze v obálce a přívěšek s kamínkem uvnitř. Pousmála jsem se nad moc krásným dárkem a vrhla se na ten druhý. Po rozbalení se mi do ruky dostala nádherná hedvábná látka. O kousek jsem ustoupila a uviděla nádherný dres s mým příjmením na zádech.

Dnešní večer však neměl skončit jen takhle. Nehodlala jsem tady jen tak sedět a nic nedělat. Rozhodla jsem se tedy se trochu projít v nočním hradu Bradavice.

Vzala jsem si plánek. Bez něj bych už asi nikdy neodešla v noci z pokoje. A vyšla jsem směrem sklepení, měla jsem chuť se podívat pod hladinu obrovského Bradavického jezera.

V plánku jsem kontrolovala Filche a hlavně Prefekty a Primuse, kteří se pohybovali po hradu. Po asi patnácti minutách jsem se konečně ocitla na určeném místě a sedla si na okno, jako tenkrát seděl Fred, když jsme se už po několikáté potkali.

Dívala jsem se skrz čiré sklo na podmořský svět, kde plavalo tisíce ryb. Bylo to něco neuvěřitelného. Teď jsem žila jen pro tento moment a nechtěla jsem se za žádnou cenu z toho místa hnout.

Moje myšlenky směřovali ke dvoum lidem, které jsem nechtěla vypustit z hlavy. První byl Viktor, s kterým jsem byla poprvé doopravdy ráda a užívala si s ním každou strávenou vteřinu, kterou jsem jen mohla.

Druhý byl Fred, který mě poslední dobou mátl čím dál tím více. V jednu chvíli se chová jako by mu na mě záleželo jako na kamarádce a pak mi naznačuje, že by chtěl náš vztah posunout na jinou úroveň. Jsem zmatená a to dost na to, abych nad tím přemýšlela každý den.

Pohrávala jsem si se svými vlasy a každou chvíli měnila jejich barvu a tvar. Nakonec jsem si nechala zelené vlnité vlasy.

Můj upřený pohled do dáli padl na Pobertův plánek a jak jsem očima jezdila po různých chodbách, zahlédla jsem jednu ani ne daleko ode mně, v které na jejím úplném konci levitovalo jedno specifické jméno. A to jméno jsem velmi dobře znala. Byl to Fred Weasley.

Zmateně jsem jméno sledovala, jako jeho samotného každý druhý den a nějak tušila, že udělá velkou hloupost. Jak jsem očekávala asi za půl minuty se ozvala velké hlasitá rána přes celé Bradavice.

Věděla jsem, že to způsobil on a hned za ní běžela. Probíhala jsem chodby, jak rychle jsem jen mohla a konečně se ocitla za ním. Stál tam a hleděl na přibližující se světla. Soustředila jsem se na svou přeměnu a pak se mi podařilo zmizet.

Profesoři se blížili a mně nezbývalo moc času. Chytila jsem ho za zápěstí a zatáhla ho do nejbližší učebny. Chvíli se jen tak díval do tmy ale po té promluvil.

"Prosím ukaž se." Vyslovil slova řečené již několikrát.

"Už jsem ti jednou řekla, že nemůžu. Kdyby jsi zjistil, kdo doopravdy jsem, tak.." přerušil mě.

"Tak co? Nevadí mi, že jsi nám vzala plánek. Nevadí mi, že nejsi oblíbená. Uvnitř jsi naprosto dokonalá a nádherná a řekl bych, že i z venku jsi krásná ale ty jsi mi ještě nedala šanci tě vidět." Jeho slova byla smysluplná a já se začala červenat, i když to nemohl vidět. Měla jsem silné nutkání ho políbit ale nemohla jsem.

"Frede.." Vyslovila jsem jeho jméno jako vždy ale zřejmě to byla chyba. V jeho obličeji se objevil výraz, jako by ten hlas už někde slyšel. "O to nejde. Kdyby jsi mě spatřil, vše by se pokazilo. Navíc já ten plánek nevzala, byl mi darován. "

"O čem to mluvíš?"

Otočila jsem se k němu zády, aby mi nemohl vidět do tváře ale mohl vidět jen mé vlasy. Když jsem uslyšela blížící se kroky, chtěla jsem se otočit a tak moc ale pevná vůle ve mně zůstala a tak jsem se ani nepohnula.

Ucítila jsem jeho horký dech na mém krku a pak jsem ucítila, jak si propletl prsty s těmi mými. Na něco čekal, asi že se otočím ale já nemohla, nemohla jsem nic stejně jako on.

"Nemůžeme... tohle nemůžeš."

Pustila jsem ho a chtěla odejít ale nemohla jsem, protože by mě viděl, a protože naposledy promluvil.

"Přijď na naši Vánoční párty. Prosím."

"Dobře." Odpověděla jsem s úsměvem, protože já už tam měla dávno namířeno.

Opatrně jsem se na něj otočila a jakmile jsem zjistila, že má zavřené oči a odešla jsem. Šla jsem zpátky do Nebelvírské koleje, kde jsem si po rychlé sprše pohodlně lehla. Tento večer byl jedním z těch nezapomenutelných.

/*