Double Trouble HP-FF

Rodinná podpora

Poklidně jsem spala až do jedenácté ráno a sotva jsem vstala už jsem si to mířila na oběd. Jsou Vánoční prázdniny s těmi pravými Vánocemi. Většina studentů odjíždí za svými rodinami ale já ne. Já zůstávám.

Upravila jsem se hodila na záda batoh se všemi dárky, které jsem koupila před pár dny v Prasinkách. Sotva co jsem vešla do velké síně, všichni na mě zírali. Snažila jsem se všem těm pohledům uniknout ale nešlo to. Kontrolovala jsem jestli je na mě vše v pořádku ale žádný flek ani nic takového jsem na sobě neměla.

Nacpala jsem se mezi George a Freda a ti mě sledovali jako všichni ostatní. Fred však jako kdyby byl smutný, ne spíš zklamaný.

"Je na mě něco špatně? Co se tak díváte?" Upravovala jsem si vlasy.

"Ty to nevíš?" zasmál se George. Vždy mi přišlo, že on je ten, kdo se ptá.

"Někdo tě včera viděl s Viktorem, ví to celá škola i učitelé, že s ním navazuješ kontakt." Zarazila jsem se okamžitě, jak to řekl.

Do úst jsem si nevzala ani sousto z obrovské vánoční snídaně a utíkala odtud pryč.

"Proč jsi jí to říkal? Víš jak..." zaslechla jsem ještě Freda.

Chtěla jsem teď vidět jen jednoho člověka.

Mířila jsem čím dál tím víc do hlubin hradu, až jsem došla před Zmijozelskou společenskou místnost.

Heslo jsem bohužel nevěděla, Siriuse jsem rušit nechtěla a plánek mi pomoct nemohl. Přemýšlela jsem, jak se dovnitř dostat ale nic mě nenapadlo. Pořád jsem tam stála a přemýšlela nad tím, jak se dovnitř dostat.

Ale už jsem nemusela ze Zmijozelské koleje vyšel Blaze a já se na něj pohotově usmála a rychle ho doběhla.

"Blazi! Počkej! Já potřebovala bych od tebe vědět heslo do vaší koleje. Musím mluvit s Dracem."

Zastavil se založil si ruce na prsou a znovu mě sledoval.

"Nemůžu ti ho říct. Nikdo z jiné koleje nebyl v té naší už přes 7 století."

"Vždyť jsem v podstatě jedna z vás. Patřím do Zmijozelu."

"A co za to? Když ti to řeknu chci něco na oplátku." zlomyslně se na mě podíval a já mu hned odpověděla.

"Co budeš chtít jen mi řekni to heslo."

"Fajn.. ale vrátíš mi to...Hadí jazyk." Vyslovil heslo a já ho, i když to nečekal, objala. Zmijozelští se mi začínali čím dál tím víc líbit a co si budeme nalhávat Blaze hezkej je o tom žádná.

"Hej Blazi!" prudce se otočil. "Chytej!" sáhla jsem do batohu a hodila mu maličkou krabičku s přívěškem ve tvaru hada a malým koštětem.

"Díky Kase." usmál se od ucha k uchu.

"Já děkuju." Neřekla jsem ale jen naznačila rty , když jsem stála u obrazu.

"Nebelvírská a tady?" promluvil obraz.

"Ano pusť mě dovnitř."

"Víš, že to takhle nefunguje." Nechtěl mě dovnitř pustit.

"Hadí jazyk."

Jeho pohled se proměnil na zmatený.

"Kde jsi vzala heslo? Kdo ti ho řekl?"

"Už mě pusť." řekla jsem znechuceně a to na něho muselo zapůsobit.

Obraz se vysunul ze zdi a já měla přístup k velké společenské místnosti. Byla o dost hezčí než ta naše. Všude temno, zelené kožené sedačky a nakonec tmavý velký krb, z kterého jsem nemohla spustit oči. Uprostřed místnosti stál velký vánoční stromk ozdobený do tmavě zelené a stříbrné barvy a pod ním pár zbývajících dárků. Možná jsem opravdu patřila do Zmijozelu. Začala jsem mít o své koleji pochybnosti.