Double Trouble HP-FF

Neobvyklé pozvání na ples

Přišla jsem k dřevěným dveřím, byly obyčejné, až na jejich okno. Kousky barevného skla byly složené do obrazce mořské panny. Nikdy jsem si ničeho takového nevšimla.

Mořská panna se začala hýbat a zřejmě čekala na vypuštění hesla z mých úst.

"Čerstvá Borovice." řekla jsem tišeji a dveře se otevřely.

Naskytl se mi pohled na obrovskou místnost a uvnitř ní byl ještě větší bazén, do kterého proudila barevná voda ze stříbrných kohoutků. Mé oči se nemohli odtrhnout od té krásy.

"Neplecha ukončena"

Pronesla jsem poslední slova a položila pergamen na zem, s ním tam šli i moje šaty a já v plavkách konečně vlezla do bublinkové, teplé vody. Ponořila jsem hlavu do vody a přemýšela v horké vodě.

Po dvou minutách, co jsem vydržela pod vodou, jsem konečně vyplavala nad hladinu a zhluboka se nadechla.

Sledovala jsem, jak se pěna pomalu ztrácí a mě zajímalo jestli dokážu to bublinové kouzlo, které jsem se učila minulé léto. Vzala jsem si do ruky hůlku a pokusila se ho dokonale provést.

Opět jsem se potopila. Moje bublinové kouzlo bylo mimořádně dobré, dokonce lepší než jsem čekala, že bude. Hlavou se mi prohánělo nespočet myšlenek o nadcházejícím plese a jestli mě vlastně někdo pozve. Plavala jsem tam a zpátky až mi i v bublinovém kouzlu došel vzduch a já musela vyplavat.

Sedla jsem si na okraj bazénu a sledovala mořskou pannu v okně, která si zrovna pročesávala vlasy.

"Co tu děláš? Ty nejsi prefekta." ozval se za mnou hluboký, zřetelně klučíčí hlas.

Moje mysl se chtěla otočit a podívat se na něj ale moje tělo mi to nedovolilo. Jako zamrzlá jsem se ani nepohla a ani to neměla v plánu. Až dokud mi nesáhl na rameno a tím si vysloužil mou veškerou pozornost.

Jeho vřelou, velmi jemnou ruku jsem jen lehce chytila a otočila se na něj. Moje srdce málem přestalo být, jak bylo šťastné, když jsem ho uviděla. Cedric Digorry.

"A co tu děláš ty?" zeptala jsem se nazpátek.

"Jdu si pročistit hlavu a také jsem slyšel nějaké kroky a myslel, že odbočili sem."

V ruce držel jeho zlaté vejce z turnaje a vyvažoval jeho rovnováhu, aby mu nespadlo. Rychlostí blesku jsem se zvedla a jedním mávnutím hůlkou se usušila. Dívala jsem se mu do očí ale on se díval na něco jiného. Jeho pohled přejížděl po mém těle nahoru a dolu.

"No já.. už budu muset jít."

Mé oblečení jsem měla v momentě zase oblečené a v ruce nevinný kus pergamenu s hůlkou. Ani jeden z nás už nepromluvil a já s takovým mrazivým, zvláštním pocitem odešla. Tohle bylo vážně divné.

Pergamen jsem schovala za hábit a změnila si účes, díky mé metamorfomágové stránce. Měla jsem namířeno do knihovny a jakmile jsem otevírala ty obrovské mohutné dveře, do někoho jsem vrazila.

"Jsi v pořádku?" Zeptal se urychleně a chytil mě za hlavu.

"Jo víceméně." odpověděla jsem.

"Ale já to nemyslel jen teď, myslel jsem to celkově. Ten večer co jsem tě našel na chodbě spát, jsi mi nepřipadala v pořádku."

Byl to on, už si vzpomínám, že mě to nenapadlo dřív.

"To jsi byl ty? Olivere, moc ti děkuju. Bez tebe bych tam pravděpodobně byla až do rána. Vážně děkuju."

"Nemáš vůbec zač, tak se zatím měj chytačko." Rozloučil se a já pokračovala dál.

"Ahoj kapitáne."

S knihou, kterou jsem si cestou z koupelny půjčila v knihovně jsem si sedla na lavičku venku. Kolem mě procházeli studenti a ječící studentky, které někdo právě pozval na ples.

Zrovna jsem uviděla, jak si Ron a Harry vyhlížejí partnerky. Oba se zastavili u jedné skupinky dívek z havraspáru, ve které byla i Cho. Vždy jsem si nějak myslela, že se mu líbí. Už se napřahoval k tomu, že něco řekne ale nakonec znovu odešli.

Musela jsem se tomu zasmát, přece jen to bylo vtipné. Začetla jsem se do knihy a vnímala detaily každého slova napsaného v knize.

Uběhla další hodina, a místo kolem mě se prolínalo tichem. Žádné hlasy, žádný hluk, jen zapadající slunce za hradem. Zpozorněla jsem, když jsem uslyšela troje kroky, blížící se směrem ke mě.

Mé oči se opět odtrhly od slov napsané v řádcích a já před sebou spatřila Viktora Kruma a za ním dva kluky z Kruvalu. Knihu jsem zavřela a postavila se. Uklonil se a pak mě chytil za ruku. Byla jsem překvapená a sledovala jeho milý, ctižádostivý výraz.

"Prosím, šla by jsi se mnou na ples?"

Zeptal se a s jiskřičkami očekávání v očích se usmál. Zčervenala jsem a ani 5 vteřin nepřemýšlela a hned odpověděla.

"Ano, moc ráda."

Jeho úsměv se ještě zvětšil. Políbil mě na ruku, opět se uklonil a s dvěma dalšími kluky zase odešel. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, co se právě teď stalo, také jsem se nemohla zbavit těch narudlých tváří.

Ještě chvíli jsem tam jen stála zamrzlá, culila se a dívala se někam do blba. Nakonec jsem se odhodlala a konečně měla tu odvahu se doplazit do pokoje.

Ve společenské místnosti se hádali Levandule a Padma ale mě to všechno bylo jedno. Prošla jsem kolem nich, jako by neexistovali, když v tom mě někdo zastavil.

"Co se tak culíš?" Zeptal se známý hlas, Georgův hlas.

"Co? Já se neculím." Věnovala jsem mu můj pohled.

"Jo culíš.. jak .. jak sluníčko." dodal a na mé tváři se rozjasnil úsměv.

"Nekecej kraviny Georgi, tak já jdu dobrou." Utekla jsem, co nejrychleji se dalo.

V pokoji jsem za sebou zabouchla dveře a zády padla do měkké postele. Sledovala jsem simulovanou noční oblohu, kterou jsem si tam už před lety vykouzlila a přemýšlela. Vlastně jsem spíš snila, co se stane dál.

/*