Double Trouble HP-FF

Tajemná dívka

Fredův pohled

Opět jsem ji viděl, ani nemůžu uvěřit jak jí to dneska slušelo. Možná až teď jsem si poprvé všiml, jak ji potají mám rád. Jenže už je to k ničemu, má někoho jiného a já v jejím světě už neexistuju.

Po rozdání osobních pozvánek na naši Vánoční párty jsem se konečně dostal do pokoje. V hlavě mi probíhalo milion myšlenek ale jen nad dvěma jsem se doopravdy pořádně zamyslel.

Přemýšlel jsem o ní, přemýšlel jsem, co asi dělá, jak vypadá a hlavně jestli je v pořádku. Bylo by lehké to zjistit pomocí našeho plánku ale ten měla tajemná dívka z Nebelvíru, kterou jsem naposledy viděl v Nebelvírské společenské místnosti. K té jsem však měl taky hodně blízko. Byla moje uvolnění, odreagování. S ní jsem mohl být takový, jaký doopravdy jsem.

Jenže jsem jí náš plánek nechat nemohl, už to probíhá několik měsíců a já nebo George to konečně musíme zastavit a plánek najít. Okamžitě jsem se rozběhl, s sebou si vzal hůlku a teď měl v plánu onu dívku konečně odhalit.

Byl tady však problém. Jak bych ji mohl najít, když má plánek ona? Možnost byla jediná, ona musí najít mě. Docílit toho však bylo jednoduché. Říkala, že nechce aby jsme měli problémy, že nás ochraňuje, doufám, že mě nezklame ani v tuto chvíli.

Stál jsem na konci dlouhé chodby a v ruce pevně svíral svou hůlku, byl jsem připravený ale nevěděl jsem jestli je i ona. Mávl jsem hůlkou a z té vystřelily bílé paprsky, které se po jejich vystřelení přeměnily na ohňostroj. Skrčil jsem se a hlavu si schoval pod ruce.

Rána se rozlehla po celém hradu, až mi začalo pískat v uších. Narovnal jsem se a něco málo opět slyšel. Z dálky jsem uviděl slabé světlo, které se zvětšovalo, jak se neznámá pro mě obrovská hrozba přibližovala.

Zavřel jsem oči a čekal až mě chytí při činu, nějak jsem vycítil, že ona dnes nepřijde. To se mi však v momentě okamžitě vyvrátilo. Na zápěstí jsem ucítil vřelý stisk jiné ruky, který mě okamžitě odtáhl pryč do nejbližší volné učebny.

Jakmile se zabouchly dveře, začaly se za nimi ozývat hlasy, přesněji hlasy velké většiny profesorského sboru. Rozhlédl jsem se ale neviděl jsem naprosto nic.

"Prosím ukaž se." Sledoval jsem černou tmu, která se rozlehla po celé místnosti.

Ona opět promluvila. "Už jsem ti to jednou řekla...nemůžu. Kdyby jsi zjistil, kdo doopravdy jsem, tak.." Přerušil jsem ji.

"Tak co? Nevadí mi, že jsi nám vzala plánek. Nevadí mi, že nejsi oblíbená. Uvnitř jsi naprosto dokonalá a řekl bych, že i z venku jsi krásná ale ty jsi mi ještě nedala tu šanci tě vidět.

"Frede.." Přísahám, že vyřčení mého jména jejími rty jsem už někde slyšel. "O to nejde. Kdyby jsi mě spatřil, vše by se pokazilo."

"O čem to mluvíš?"

Zviditelnila se. Já ji však stále nemohl spatřit. Jen lesk jejích zelených vlnitých vlasů se odrážel od měsíčního svitu, který procházel skrz pootevřené velké prosklené okno. Vždy mě udivovalo, že se nebála mít jakoukoliv barvu, na kterou zrovna pomyslela

Stála ke mně zády a nehodlala se otočit. Pomalými kroky mě k ní nechala přistoupit. Stál jsem těsně za ní s propletenými mými prsty mezi těmi jejími a čekal na něco, snad nějakou naději.

"Nemůžeme... tohle nemůžeš."

Pustila se a chtěla odejít, já ji však rychle zastavil mými slovy.

"Přijď na naši Vánoční párty. Prosím."

"Dobře." Odpověděla a já se musel usmát, ona přijde.

Zavřel jsem oči a nechal ji odejít. To bylo naposledy, co jsem ji v dnešní noci viděl. Cítil jsem se, jako bych měl každou chvíli vybouchnout radostí. Při setkání s ní jsem zapomínal na Kaseyu a připadal si, jako kdybych byl schopný čehokoliv.

/*