Double Trouble HP-FF

Lístky a větvičky

Pomáhal mi sejít tribuny, když v tom mi podlklouzla noha a já ležela na zemi. Jelikož jsem se však držela Polluxe, tak ležel na zemi hned vedle mě.

"Ty nemehlo." Zasmál se.

"A jak můžeš vědět, že to byla nehoda?" zasmála jsem se taky a na jeho obličeji se objevil lišácký úšklebek.

"Jen počkej Rosierová." Chytil kus sněhu a ten mi zastrčil za krk.

"Arghh." Cítila jsem jak se sníh rozpouští a studený pramínek vody mi stéká po páteři.

"Jsi mrtvej!" Rychle jsem se vzpamatovala a sníh mu plácla do obličeje.

"Tak to sis nedovolila!" hlasitě jsme se smáli a váleli ve sněhu toho druhého. Když vítězil, v momentě jsem změnila skóre. Překlopila jsem ho na záda, seděla na něm obkročmo a dlaně měla na jeho ramenech, zatímco on je měl ponořené ve sněhu.

"Ten plamen v tobě je překrásnej." Kousla jsem se do rtu, protože se mi jeho lichotka opravdu zamlouvala.

Ruce přesunul na moje boky, přetočil mě a tentokrát jsem ve sněhu ležela já.

"Ale ještě se máš, co učit." Oční kontakt jsem přerušila a hlavu si položila na pravou stranu.

Moje dosavadní nálada se ovšem změnila a úsměv pomalu zmizel. V dálce jsem uviděla černou postavu, schovávající se za opadanými větvemi stromu, která nás musela sledovat.

"Vidíš to taky?" Pollux stále soustředěný na mě změnil směr pohledu ale než tak stihl učinit, postava se skryla za stromu kmen.

"Musíme jít." začala jsem mírně panikařit, sebrala ze země vypadený notes s uhlíkem a rychlým krokem mířila dovnitř.

"No tak Kasey, začínáš být akorát paranoidní." snažil se mi vyvrátit, to co jsem viděla.

"Ne Polluxi, já vím, co jsem viděla. Ať už mi věříš nebo ne, to co jsem viděla bylo skutečné. Neblázním." Stále k němu otočená zády jsem se prodírala sněhem a přibližovala se k Bradavicím.

Otočila jsem se a hlasitěji na něj zvolala. "Uvidíme se později, ano?" Musela jsem totiž vyřešit ještě jednu situaci, kterou jsem již moc dlouho oddalovala.

Ve chvíli jsem dorazila na pokoj a otevřela šuplík nočního stolku u mé postele.

Vzala jsem do ruky starý kus pergamenu a schytala tázavou grimasu obličeje od Padmy. Nevinně jsem se usmála a sotva zavřela dveře, vyslovila jsem ta slova ještě jednou v naprosto prázdné chodbě.

"Přísahám, že jsem připravena ke každé špatnosti." decentně jsem se dotknula pergamenu, na kterém se v momentě vytvořila mapa.

Dnes se asi slyšíme naposledy Siriusi. se zavřenýma očima jsem se s ním snažila navázat spojení.

Odpovědi se mi ovšem nedostalo a tak jsem pergamen opět uzavřela.

Fidelius. pronesla jsem urychleně ve své mysli a pobertův plánek jako by zmizel z mé ruky, když jsem uslyšela blížící se kroky. Nyní jsem jim mohla jít naproti, a tak jsem také udělala.

"Ahoj." pozdravila jsem mile studentku a prošla kolem ní ke chlapecké části koleje.

Opatrně jsem nakoukla dovnitř, kde také bylo prázdno a vešla dovnitř. Pokračovala jsem podél ní až jsem došla k těm jistým dveřím. Zaklínadlo zmizelo a já viditelný plánek položila před vchod. Zaklepala jsem, okamžitě se otočila a odcházela pryč. Když se dveře otevřely, otočila jsem hlavu jen abych si koutkem oka mohla pojistit, že ho dostane ten správný člověk. On mě ihned vypozoroval a zarazil se. Tak moc z něho šlo cítit, že něco chce říct ale v ten moment se zasekl a nevěděl jak dál. Zůstal tam stát zkamenělý jako socha, zatímco já jsem se mu ztratila z dohledu. Hlavou se mi hnalo plno myšlenek, až dokud jich nebylo příliš a všechny se najednou vytratily. Cítila jsem prázdno, nic víc, ani nic míň. Člověk by si pod tímto představil například uhlovou tmu, přes kterou nelze vidět ke druhému konci ale ani ta se tam nenacházela.

Bezduchá jsem procházela dál a mezitím úplně zapomněla na obálku od Polluxe. Spadla jsem do postele a uslyšela zmáčknutí onen papíru v zadní kapse. Vytáhla jsem ho a až teď si blíže prohlížela erb z vosku. Byly na něm dvě překřížené dýky z kterých kapala krev na erb pod nimi. Ten jsem ovšem nerozeznala. Uvolnila jsem pečeť a vyndala černý papír se zlatým nápisem. Hned jak jsem tak udělala, tak se mi vytrhl z ruky, levitoval nademnou a začal se sám číst.

"Jste srdečně zvána na večerní bál pořádaný 18. 2. 1995 19:00 v sídle rodiny Helvig." přečetla pozvánka úvodní větu a přilétla mi zpět do ruky. Dočetla jsem si zbytek a povšimla si, že v obálce je ještě jeden papír, kterému jsem předtím nevěnovala pozornost. Vytáhla jsem ho a začala číst.

Hned se prosím neděs, není to nijak závazné, jen jsem si myslel, že by jsi třeba chtěla jít se mnou. Je to sídlo mé rodiny i její ples a víš sama jak jsou tyto plesy neuvěřiteně otravné a nepříjemné. Byl bych vďečný mít tam někoho po mém boku, kdo tomu i mně rozumí. Rozhodni se jak jen budeš chtít. Času na to máš také, kolik jen budeš chtít a potřebovat. Odjíždím ve stejný den v dopoledních hodinách.

PS: To v té krabici ber jako omluvu za ty roztrhané šaty.

PPS: Ta krabice je ve skříni

x P.H. x

Hned jsem k ní zamířila a prudce ji otevřela. Černá velká krabice se objevila přímo předemnou. Vytáhla jsem ji, sedla si na postel a položila si ji na klín. Opatrně jsem rozvázala stuhu a odklopila víko. To co se naskytlo mému pohledu bylo neuvěřitelné. Na saténové látce ležela modrá růže. Nadzvedla jsem ji a lehce si k ní přivoněla. Mé čichové receptory hned trkla vůně okvětních lístků a mě se zdálo, jako by se v ten moment svět zastavil. Šaty jsem dostala ze spárů krabice a držela je ve vzduchu.

S otevřenou pusou jsem zírala na krásné, obrovské šaty v černo-modré barvě. Rukávy zdobené černou třpytivou krajkou ve tvaru lístků s větvičkami, byly spadené přes ramena, výstřih trochu větší, přes který se táhla onen krajka až k pasu, odkud se z korzetu stávala nadýchaná safírově modrá sukně s třpytivým černým tylem na vršku. *obrázek pro představu*

Byly přenádherné.