Double Trouble HP-FF

Cigarety

"Já se tě ptala, jestli si jsi jistý." Odpověděla
jsem a sklopila pohled.

"To jsi vázně ty?" ptal se s úsměvem na rtech. "Nemůžu tomu uvěřit." Jeho oči jiskřily štěstím, když se z ničeho nic jeho úsměv i radost vytratili.

"Zase se mnou hraješ hry, že ano? Jako předtím mě blafuješ s tím, že se vydáváš za někoho mně blízkého. A to jsem si tak naivně myslel, že už toho necháš."

Jediné co mi teď probíhalo v hlavě bylo zmatení. Tohle jsem vážně nečekala.

Než jsem stihla cokoliv říct, Fred už vycházel z hlavních dveří do skoro prázdného hradu. 

Ruce se mi začali klepat a tlukot srdce byl tak hlasitý a rychlý, že musel být slyšet i do vedlejšího pokoje. Rozklepaně jsem vytáhla krabičku s doutníky a jeden si pomocí hůlky zapálila. Nervózně jsem ho stáhla za neuvěřitelně krátkou dobu a snažila se uklidnit.

Dveře na balkón se znovu otevřely ale ani mě to nijak zvlášť nevytrhlo z mého naprostého tranzu. Ucítila jsem ruku na svém rameni a poté tichý, uklidňující hlas, co mi šeptal do ucha.

"Lámeš mému bráškovi srdce."

Pomalu jsem se otočila a zlehka mu odpověděla: "To on je nejdřív zlomil mně."

"Kasey? Jsi to vážně ty? Nejsi někdo..."

"Ne nejsem. Proč bych ti lhala. Jsem metamorfomág, koukej." Skočila jsem Georgeovi do řeči.

Představila jsem si jak se mi mění nos a pusa na vlčí čumák s tlamou, a tak se taky stalo. Okamžitě se mi dostalo překvapivého výrazu. Obličej jsem změnila zpět a předpokládala nezměrné množství otázek, které, jak jsem očekávala, se hned dostavilo.

"S tím jsi se narodila? Jak je to teď s tebou a Fredem? Co ještě umíš? A co Viktor, ví to? A jak..."

"Dost prosím. Já vím, co teď půjdu udělat."

Namířeno jsem měla ke stolu s alkoholem. Sotva jsem do sebe kopla 4 panáky, aby byl svět zajímavější, už se mi trochu začala motat mysl. Moje zábrany opadly a já se cítila po dlouhé době konečně uvolněná.

"Kasey, neměla bys tolik pít." Jako hlídáček za mnou George pořád chodil, abych toho náhodou nevypila moc.

"O mě se nemusíš starat zlatíčko. Já nejsem žádná princezna. Dokážu se o sebe postarat sama." 

Odporovala jsem mu a hleděla si opět svého. Pohled mi spadl na Olivera, který si mě od hlavy až k patě prohlížel pohledem. Přišla jsem za ním chytla ho za ruku a dotáhla ho na balkón.

"Whoa Kasey, co blbneš. Jsi v pohodě?" Ptal se s úsměvem na tváři.

"No, abych ti řekla pravdu Oli, tak teď už docela jsem."

"Jak jsi mi to řekla?" Teď už se smál od ucha k uchu, až se mu na tvářích objevily ďolíčky.

"Ehm, Oli?"

"Ano, to je ono. Je to tak nějak nádherný slyšet to z tvých úst."

"Dáš si?" Znovu jsem vytáhla krabičku otevřela ji a tentokrát z ní vyndala jednu z pár cigaret, jelikož mám krabičky doutníků vždy namíchané s cigaretami.

Bez váhání si také jednu vytáhl a oboum nám zapálil.

Kouřili jsme jednu za druhou a přitom se koukali na nádherný výhled na hvězdy. Najednou jsem začala cítit, jako by se mnou bylo něco špatně. Ucítila jsem obrovský tlak v hlavě. V uších mi hlasitě pískalo, ruce jsem si automaticky dala přes uši ale stejně nebyl zvuk o nic mírnější. Dřepla jsem si a snažila se to zastavit, a pak jsem to slyšela. Známý slizký hlas promlouval nejen ke mně ale i k mnoha dalším.

"Moji následníci černé magie, připravte se na přijmutí do rodiny černokněžníků a černokněžek. Je to požehnání, dar. Jste čisté krve, vyjímeční, jste naše budoucnost. Očekávám od vás stoprocentní věrnost a spolehlivost. Při nespolupráci však vás i všechny vaše blízké čeká jistojistá smrt, to vám však jistě opakovat nemusím, jelikož existuje přeci jen jedna správná cesta."

Tlak i nepříjemný zvuk zmizel ale já se pořad cítila špatně.

"Jsi v pořádku? Co se děje? Co ti je?"

Utlumeně jsem slyšela Oliverova slova, a pak už viděla jen tmu.

Fredův pohled

Cítil jsem se zrazen. Lhala mi opět a já už to dál nemohl nevydržet. Vědomí, že jsem se do ní zamiloval a ona si se mnou jen hraje, mě užíralo. Běžel jsem odtamtud co nejrychleji pryč. Nevěděl jsem kam, nikam přesně zjsem namířeno neměl. Jediné, co jsem potřeboval, bylo pročistit si hlavu a uklidnit se.

Nějakým způsobem jsem se v podnapilém stavu dostal až ke zmijozelským kolejím. Procházel jsem dlouhou chodbou, z které vedla právě ta tajná do prasinek a napadlo mě, že touhle se dostanu na vzduch.
Když už jsem mířil ke vchodu, zastavil jsem kvůli pomalu se ke mně blížící postavě. Už z dálky jsem poznal, že se nejedná o žádného prefekta ani učitele ale o zmijozelské princátko Draca Malfoye.

"Weasley, přeju hezký večer. Co tu děláš? Hledáš snad svou metamorfomágičku?"

Vytřeštil jsem na něho oči. Jak o tom mohl vědět? Ptal jsem se sám sebe

"Co o tom víš? Kdo to je? Jak ji znáš."

"Vím úplně všechno. Je jen smůla, jak si tak naivně myslíš, že ti to všechno řeknu."

Tohle se mému podnapilému já rozhodně nelíbilo.

"Okamžitě mi řekni, kde je!" Vytáhl jsem na něho hůlku a přiložil mu ji k hrudi.

"Ty by jsi měl vědět, kde teď je, ne já." Řekl odpudivě a situace, že mu opilý držím hůlku u těla a kdykoliv bych ho mohl zabít jediným kouzlem, ho vůbec nevyvedla z míry.

"Pokud mi neřekneš, kde je, zabiju tě!"
Zakřičel jsem na Malfoye.

"Nemůžu ti to říct. Ona mi věří a já jí. Nikdy bych ji nezradil! Narozdíl od tebe a to už podruhé! Je to moje rodina!" Zakřičel na mě. Uvědomil si, co řekl. Dal mi nápovědu. Sice omylem ale dal.

"Ona je z tebou příbuzná? Je čistokrevná?" Zeptal jsem se s pozvednutým obočím.

"Ano."

/*