Double Trouble HP-FF

Těžké ráno

Probudila jsem se s cizíma rukama kolem mého pasu a sotva jsem otevřela oči, ucítila jsem následky včerejšího dne. Ruku jsem si položila přes ústa a běžela do koupelny. Hned poté jsem uslyšela o dost hlasitější kroky, mířícím za mnou.

Studené špičky prstů se mi dotkly krku a zvedli mi vlasy, abych je neměla v záchodové míse.

"To bude dobré, bude líp." Konějšil mě hlas. " To přejde, zase bude..." pozastavil se.

"Panebože Kasey, kdo ti tohle udělal." Uslyšela jsem zděšený hlas, který jisto jistě hleděl na moje modřiny. To co říkal jsem však nevnímala a bylo mi to naprosto ukradené

Hlavu jsem vytáhla ze záchodu, umyla si ruce, rty, vypláchla ústa a měla namířeno opět do postele.

"Ty jsi mě neslyšela? Co se ti stalo?" zeptal se znovu.

"Slyšela a moc dobře ale tohle není tvoje starost." flegmaticky jsem odpovídala.

"Není moje starost? A kdo se o tebe postará, když ne ty sama ani nikdo jiný?

" O mě se nikdo starat nemusí, vše zvádnu sama. A tohle? Prostě rodinná záležitost. Stává se. " odsekla jsem mu a ani mi nedošlo, že jsem v tu chvíli prozdradila příliš a v momentě mu vše došlo.

"Ukaž mi ruku." natáhnul svou k té mé ale já ucukla.

"Ne!" Začala jsem teprve pořádně vnímat.

"Přece nemáš co skrývat, jen rodinná záležitost ne?" víc ironický tón v hlase jsem dostat nemohla.

"Přestaň." chytil mě za ni a uviděl jizvu z mého dětství. Vyhrnul svůj vlastní rukáv a mě se naskytl pohled na úplně stejnou jizvu, jizvu čistokrevných. Jakmile mě ovšem chytil za předloktí a trhnul, aby naše ruce přiblížil, neodpustila jsem si tiché syknutí. V momentu nevědomosti, jsem ovšem zapřemýšlela o tom, co na ní bylo.

Ať to nechá být, prosím. Hned poté jsem si uvědomila, že jsou moje myšlenky čtené.

"Ne opravdu, nech to být."

Snažila jsem se vyškubnout z jeho pevného sevření. Byl však sinější a druhou rukou mi dlouhý rukáv roztrhl. Směřil oči na mě, rty se mu semknuly a na zkousnutí zubů mu reagovali spánky. Přímé znaky potlačovaného vzteku. Poté jsem to vzdala. Nejen, že jsem na to byla stále moc slabá ale prát se s někým tak obrovským prostě nemělo smysl, nechtěl mi ublížit.

Tušil, co to je, jen si tu myšlenku nechtěl vpustit do hlavy. Pomalu odmotával obvaz až se dostal ke zčernalé otevřené ráně. Vykulil oči a zrychlil se mu tep i dýchání, které měl doposud jen mírně vykyvené a ovládal ho.

"Já, já ti to vysvětlím. Není to tak, jak to vypadá."

"Jdeme." pronesl jedno slovo a už mě vedl pryč z místnosti.

"Ne, počkej, nechci nikam jít."

"Nemáš na výběr. Buď půjdeš, nebo zemřeš."

Překvapením jsem otevřela ústa a nechala se vést. Neměla jsem slov, na to co právě vyšlo z těch jeho.

"Fidelius." vyřkl kouzlo s hůlkou v ruce a rána se ztratila.