Double Trouble HP-FF

Pravda

Sotva jsem se si našla místo ve Velké síni stále v dresu a výběr už začínal. U Kruvalského stolu už seděl můj lektor na famfrpál celý v jejich hnědém stejnokroji. Vůbec nevím, jak se tam tak rychle dostal, natož, jak se převlékl.

Z modrých, tajuplných plamenů vylétl pečlivě poskládaný pergamen se jménem, který Brumbál chytil do jeho levé ruky.

"Šampiónka z Krásnohůlek.." Každé dívce v modré uniformě se zatřpytily oči nadějí a nadšením. "Fleur Delacour." Z davu se postavila křehce vypadající, sedmnáctiletá dívka, kterou jsem moc dobře znala a po které už předtím pokukovala velká většina kluků. Vyjímkou nebyl ani Ron Weasley a Harry, nebo dvojčata.

Z modrých křišťálových plamenů vyletěl znovu lístek, tentokrát víc ohořelý a špinavý.

Další šampión musel být z Kruvalu. Všichni čarodějové se napřímili a napjatě čekali, až některý z nich uslyší své jméno.

"Kruvalským šampionem se stává Viktor Krum. Vzhlédla jsem na chlapce, jehož pohled směřoval na mě a já se opět ztrácela v jeho očích. Vítězný úsměv mu slušel, já nad ním jen protočila očima.

Výběr posledního z šampiónů nastal. Každou sekundou jsem byla čím dál tím víc nedočkavější. Už to vypadalo, že každou chvíli vzlétne do vzduchu kus pergamenu se jménem ale to se nedělo.

Zdálo se jakoby se plameny o něčem dohadovaly, praly se o svoje přesvědčení a ani jeden z nich nechtěl ustoupit.

Z poháru najednou vyletěl pergamen a my všichni zůstali nehybně sedět. Brumbál opět pergamen chytl a chtěl ho přečíst. Jakmile se mu ale na kus papíru dostavil pohled v momentě ztuhnul. Stál tam jako přikovaný a pořád sledoval to jméno vyryté inkoustem. Jeho pohledem se rozhlížel po místnosti až narazil na mě.

"A Bradavickým účastníkem turnaje je..." Jsem to já?

"Cedric Digorry." Od mrzimorského stolu se zvedl famfrpálový chytač s hnědými vlasy a oříškovými oči. Moc dobře jsem ho znala, hrozně milý a vždy jsme si měli o čem povídat, také jsem ho potkala na mistrovství světa v famfrpálu.

Ne já to nebyla. Se zlobou jsem sledovala Cedrica ale v mém těle převahovala zvědavost nad hněvem. Co se stalo, že jsem byla hodna jednoho z takovýchto Brumbálových pohledů? To nikdy nevěstilo nic dobrého. Jen marně jsem mohla věřit na náhodu.

Aby toho nebylo málo pohár začal běsnit. Vystřelovaly z něj znovu modré plameny.

Další šampion.

Do vzduchu znovu vyletěl pergamen. Kdo další? Mají být jen tři ne?

To co jsem uslyšela vycházet z Brumbálových úst mě zamrazilo až do morku kostí.

"Harry Potter." zašeptal."Harry Potter!" zvýšil hlas, který se ozýval po celé místnosti.

Harry se pomalu postavil a od Hermiony dostal malé povzbuzení v podobě postrčení. Vykročil směrem k Brumbálovi a ten mu ukázal pergamen s jeho jménem. Nejistě procházel za pokřiků ostatních studentů za dalšími vybranými.

"Buďte zticha!" snažila jsem se aby toho nechali. Jakmile odešli a s nimi i Brumbál, madam Maxim a Karkarov, po celé místnosti začalo ševelení. Nic pro mě. Tryskem jsem zmizela z Velké síně a nenápadně se proplížila k místnosti, kde se nacházeli účastníci. Zavřela jsem oči.

Výdech, nádech. Snažila jsem se k sobě promlouvat a uklidit se. Bylo čím dál těžší se zneviditelňovat.

Místnost měla otevřené hlavní dveře a já tak bez povšimnutí proklouzla dovnitř. Uviděla jsem, jak Brumbál vytváří nátlak na Harryho a snaží se z něj dostat odpověď, jestli hodil své jméno do poháru. Nebyla ani chvíle, kdy bych pochybovala o Harryho rozhodnutí a tohle rozhodně nebylo jedním z nich. U ostatních už bohužel takové štěstí neměl. Sešla jsem po schodech a nyní stála mezi Fleur a Viktorem.

Barty Skrk z odboru pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci měl momentálně hlavní slovo v rozhodnutí o Harryho účasti. Jeho odpověď ale čekalo jen málo z přítomných.

Ano.

To tady nikomu nedochází, že je pohár začarovaný? Naprosto se ro vymykalo kontrole. Přeci nemůžou nezletilého kouzelníka poslat bojovat o holý život. Opak byl pravdou. Tak tohle mi bohatě stačilo a já už si to raději kráčela pryč.

Den se ztrácel z dohledu ale jakoby si žádal ještě nějaké vzrušení. Spánek jsem tedy odmítla, sebrala plánek a pořád neviditelná se vydala... vlastně jsem nevěděla kam jdu ale někam mě táhl. Rozložila jsem ho a zaťukala hůlkou.

"Slavnostně přísahám, že jsem připravena ke každé špatnosti."

Pohlédla jsem dolu a uviděla Freda samotného ve sklepení vedle Zmijozelských

Kdybych alespoň věděla, co mě za ním tak táhne. Proč mám nutkání se za ním pořád marně otáčet, pořád mu dávat další šance a přitom již jich tolik promrhal. Spatřila jsem ho na okenní římse, kde seděl a sledoval proplouvající ryby. Byl to úchvatný pohled. Jak na něj, tak i na celé jezero, které bylo vidět právě jen odsud.

Sáhla jsem mu na rameno a nechtěně ho polekala.

"To jsem já." zašeptala jsem. Sedla jsem si naproti němu a také sledovala průzračnou vodu, která mi evokovala klid na duši.

Až teď jsem si všimla, jak se mu na tvářích třpytily stékají slzy.

"Víš, i když jsem tě nikdy neviděl, přijde mi jako bychom se znali roky, přijde mi jako bych tě miloval."

"Milovat je dost silné slovo... a já se obávám, že u tebe použito až moc ukvapeně. Miluješ sice ale miluješ tu představu o mně, kterou jsi si ovšem sám vytvořil v hlavě."

"Ach, ani nevíš, jak ty tvoje slova teď bolí. Kéž bych... kéž bych ti mohl teď pohlédnout do tváře a říct ti to. Říct ti, že tě miluju. A ať už by to bylo jakkoliv ukvapené, bylo by to všechno jednodušší."

Srdce mi bušilo, ruce se třásla a já nemohla odolat. Právě pronesl slova, které jsem vždy z jeho úst chtěla slyšela a najednou tu byly. Přiblížila jsem se a něžně, jen letmo, ho políbila. Odtáhla jsem se na což jsem dostala hned odpověď, jemu to nestačilo. Se zavřenýma očima si mě znovu stáhl k sobě a zase jsem cítila ten hřejivý pocit. Jeho rty na mých a já se od nich nemohla odtrhnout. Byly tak jemné, tak plné. Poprvé za dlouhou dlouhou dobu jsem cítila, že doopravdy žiju.

Náš perfektní okamžik však netrval věčně.  Začala jsem zrychleně dýchat a na hrudi se mi svíralo.

"Jsi v pořádku?" zeptal se rozrušeně.

"Já nevím." odpověděla jsem s panickou v hlase.
A pak se to stalo. Blikla jsem. Doslova. Soustředění mi rázem opadlo a kouzlo bylo ta tam. Být metamorfomágem není, jako když vypijete mnoholičný lektvar. Pokud svoje schopnosti čaroděj dostatečně neovládá, či ztratí pozornost přeměna opadává a zanechává za sebou nepěknou stopu.  Je to v podstatě něco, jako imunitní systém. Tělo se začne bránit a vy ztrácíte kontrolu.

"Co to bylo?" neodpověděla jsem.

"B..budu muset j.jít." zakoktala jsem a vysílená se vracela zpátky.

Bežel hned za mnou a tak jsem se ho snažila setřást. Vytrvalost mu nechyběla. Nakonec jsem ho ale ztratila na měnících se schodech. Úspěšně jsem se usmála a pak se mi vyčerpáním podlomily kolena.

"Neplecha ukončena." Mapa se ztratila a já tak mohla podlehnout své kondici a přeměnit se zpátky. To byla však veškerá síla, co mi zbývala, a tak se mi pomalu ale jistě zavřeli oči.

/*

Silné paže mě drží v náručí a já pořád dokola šeptám jednu prosbu.

"Hlavně ne na ošetřovnu. Neodnášej mě tam. Prosím jen ne ošetřovnu." Tohle jsem neměla jak vysvětlit a riskovat odhalení, že jsem metamorfomág jsem nechtěla, rozhodně to nestálo za to. S rozmlženým viděním bylo nemožné poznat, o koho se jedná. Jeho parfém však mluvil za vše. Příjemná zemitá vůně santalového dřeva společně s velmi uhlazenou vanilkou a svěžím čerstvě natrhaným jasmínem.

"Obětavost." řekl hlas.

Ucítila jsem pohodlí mé postele a pak jen zabouchnutí dveří. Nestačilo moc a já znovu odpadla.

/*