Jungkook přestupuje do Školy čar a kouzel v Bradavicích. Doufá, že se mu bude dařit a zapadne do kolektivu. To však ještě neví, že ve stejném ročníků je i Kruvalský Had, nejobávanější student Bradavic. Tvrdí se o něm, že má na krku vraždu studenta v...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Procházel jsem uličkou ve vlaku a snažil se najít volné kupé. Všude bylo plno a když náhodou ne, všichni na mě hleděli s vyděšeným výrazem. Zrovna v tuhle chvíli bych chtěl zahodit svoji minulost a přisednout si k někomu. Jenže někdo jako já to udělat nemůže, nikdo nechce sedět vedle monstra.
„Pozor, jde Kruvalský Had! Hlavně ať se na vás nepodívá!" slyšel jsem z jednoho kupé. Zakroutil jsem hlavou a dál procházel vlakem. Proč mi říkají 'Kruvalský Had'? Je to prosté, protože zdejší studenti mají nulovou kreativitu. Jsem ve Zmijozelu, ale nepřijel jsem sem v 11 letech jako ostatní děti. Přestoupil jsem rovnou do 3. ročníku z Kruvalu a ne, že bych chtěl. Musel jsem, protože mě vyhodili.
„Taehyungu, hledáš volné místo? Sedej," poklepala vedla sebe zmijozelská dívka s dlouhými černo-hnědými vlasy. Jmenuje se Jennie a je to jedna z mála, která se mě neštítí. Posadil jsem se vedle ní a lehkým přikývnutím jsem pozdravil dívku naproti. Irene, nejkrásnější zmijozelka a letošní primuska. Obě dívky jsou dobrými kamarádkami, ač nejsou ve stejném ročníku. Irene je o rok starší než my dva. Zívl jsem si a promnul si oči, čímž jsem upoutal jejich pozornost.
„Jsi unavený? Určitě tě zase trápí noční můry. Chvíli potrvá, než dojedeme do Bradavic, lehni si," a poklepala na svůj klín. Neváhal jsem a položil jí hlavu do klína. Zavřel jsem oči a Jennie mi zapletla ruku do vlasů. Mám rád, když si někdo hraje s mými huňatými vlasy. Je mi to příjemné a uklidňuje mě to. Jennie měla pravdu, trápí mě noční můry. Jsou různé, ale jednu si pamatuji nazpaměť.
(Vzpomínka)
Stojím uprostřed ničeho. Kolem mě je tma, přes kterou nevidím a nade je mnou žárovka, která mě osvětluje. Zmateně se snažím rozhlídnout a poznat, kde se to nacházím. Zničehonic začnu rozpoznávat ve tmě postavy. Stojí kolem mě a přibližují se. Světlo se rozšíří a já jim vidím do tváře.
„Podívejte se na něj! Ubožák! Myslí si, že mu budeme věřit! Pche!" křičí profesorka z Kruvalu.
„Všichni víme, že jsi ho zabil. Nenáviděli jste se. Přiznej se!" slyším hlas svého bývalého ředitele. Chci utéct, ale nemám kam.
„Nechápu, jak tě mohli vzít do Bradavic. Jsi vrah, násilník, monstrum! Měl bys zmizet," vysmívá se mi jeden student z Nebelvíru. Do očí se mi hrnou slzy. Vím, že jsem udělal spoustu špatných věcí. Ubližoval jsem ostatním, ale toho studenta jsem nezabil. Neměl jsem ho rád, protože se neustále vytahoval a dělal mi ze života peklo. Proč jsem to byl já, koho našli u jeho těla?!
„No tak už to řekni, zabil jsi ho! Zabil jsi studenta ze svého ročníku!"
„Nezabil jsem ho," snažím se nebrečet, ale nezvládám to.
„Lháři!" cítím bolest na svojí tváři, když se jedna profesorka natáhla a vlepila mi facku. V tu chvíli mě zradily nohy a já se sypu na zem. Slzy mi tečou po tváři a špatně se mi dýchá.
