Jungkook přestupuje do Školy čar a kouzel v Bradavicích. Doufá, že se mu bude dařit a zapadne do kolektivu. To však ještě neví, že ve stejném ročníků je i Kruvalský Had, nejobávanější student Bradavic. Tvrdí se o něm, že má na krku vraždu studenta v...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ležel jsem se zavřenýma očima na posteli a poslouchal bubnování kapek do vodní hladiny. Celé to působilo tak relaxačně. V mé hlavě bylo po opravdu dlouhé době prázdno. Žádný cizí hlas, žádné myšlenky, jen ticho. Nejdříve jsem tomu nemohl uvěřit. Ani jsem se v noci nevzbudil kvůli noční můře. Když jsem se ráno podíval do zrcadla, neviděl jsem žádné kruhy pod svýma očima. Měl jsem pocit, že uvnitř mě zavládl mír.
Jsi nádherný
Prohnalo se mi hlavou, načež jsem cítil, jak se mi na tváři zformoval úsměv. Jen při pouhé myšlence na něj jsem se musel začít usmívat. Bylo to pro mě nové, ale líbilo se mi to. Vždy, když se na něj ve škole podívám, cítím, jak se mi srdce snaží dostat z hrudi. Bojuji ale s nutkáním za ním jít a ochutnat opět jeho sladké rty. Jsou neodolatelné, chci je. Chci i jeho, ale teď jsme neměli moc příležitostí se nějak sblížit. Mám neustále za zadkem Jennie a ostatní.
Nedali mi celý týden pokoj. Musel jsem se před nimi ukrýt do chodeb hradu. Nachodil jsem toho tolik, že bych možná mohl jít do Seoulu pěšky. Je lepší se jim vyhýbat, než se pokoušet odpovídat na jejich stupidní otázky. Sám totiž na většinu z nich nedokážu odpovědět. Stejně by mě nedokázali pochopit. Můj proud myšlenek zastavilo krátké zaklepání na dveře, po kterém následovalo cvaknutí kliky. Uslyšel jsem čtyři páry nohou a se stále zavřenýma očima si povzdechl. A je to tady znova.
"Nevzpomínám si na to, že bych vás pustil dovnitř," promluvil jsem jízlivě a nuceně se posadil. Prohlédl jsem si je svým typickým chladným pohledem. Nemám na ani jednoho z nich náladu.
"Takhle to dál nejde, Taehyung!" začala s naštvaným výrazem ve tváři Jennie.
"A co po mně chcete?"
"Abys nám už konečně vysvětlil, co to mělo znamenat!" štve mě, že se montují do věcí, do kterých jim nic není. Je mi u prdele, že je zakázané vodit do kolejí cizí.
"Nemám vám co vysvětlovat. To podstatné jsem vám už řekl, není to vaše věc," řekl jsem rázně a otočil se k nim zády. Stál jsem čelem ke knihovničce, která byla plná knih, a mimoděk na ní byl položen i velký smotaný pergamen, který jsem koupil pár dní před Vánocemi. Možná je načase, abych mu ho dal.
"Jak tedy chceš, zeptáme se druhé strany," ztuhl jsem, když opravdu opustili můj pokoj. Měl bych být rád, protože je to to, co jsem i chtěl. Radost jsem ale nepociťoval, nýbrž zděšení. Rozeběhnul jsem se za nimi. K mé smůle již opustili společenskou místnost, ale věděl jsem kam mají namířeno, takže je nebylo těžké najít.
"Okamžitě se zastavte!" zařval jsem na ně na naštěstí poloprázdné chodbě. Nevšímali si mě a pokračovali v cestě.
"Řekl jsem, abyste zastavili," zavrčel jsem na ně, když jsem jim zatarasil cestu. Nemají právo do téhle situace zasahovat.
