Jungkook přestupuje do Školy čar a kouzel v Bradavicích. Doufá, že se mu bude dařit a zapadne do kolektivu. To však ještě neví, že ve stejném ročníků je i Kruvalský Had, nejobávanější student Bradavic. Tvrdí se o něm, že má na krku vraždu studenta v...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Sedím v prázdném kupé a pozoruji krajinu za oknem vlaku. Tohle jsem si vždycky přál. Sedět ve vlaku, který míří do Bradavic. Tak dlouho jsem o tom snil a teď je to konečně pravda. Jedu tam, kam jsem si celou dobu přál jít studovat. Už mě nic nezastaví. Maximálně tak porucha vlaku. Jsem docela nervózní, ale více u mě převládá radost a euforie. Doufám, že zapadnu. Uslyšel jsem klepání na dveře od svého kupé, proto jsem odlepil oči od krajiny za oknem.
„Ahoj, můžeme si k tobě přisednout?" zeptal se nejvyšší z trojice. Přikývl jsem a rukou jim naznačil, ať si přisednou. Učinili tak, že si nejmenší z nich sedl vedle mě a dva očividně starší si sedli naproti nám. Neubránil jsem se úsměvu, vypadají poměrně sympaticky.
„Ať se snažím co nevíce, nedokážu si rozvzpomenout, kdo jsi," usmál se jeden z nich.
„Jsem Jeon Jungkook a jsem přestupující student z Krásnohůlek. Proto si nemůžeš vzpomenout, kdo jsem. Nikdy jsme se neviděli," řekl jsem a trochu stydlivě se usmál. Ani nevím, proč jsem to udělal.
„Ahaaaa, tak z Krásnohůlek říkáš? To je dobře, nechceme tu dalšího Kruvalského Hada. Já jsem Jung Hoseok, ale můžeš mi říkat Hobi. Vedle mě je Kim Seokjin a tohle je Park Jimin. Jsme studenti Mrzimoru," nabídl mi ruku a já ji s radostí přijal. Hlavně jsem neměl žádný důvod to neudělat. Ještě jsem chvíli přemýšlel nad tím, co znamená 'Kruvalský had'.
„A proč jsi přestoupil do Bradavic?" zeptal se mě nejvyšší, tedy Seokjin. Přerušil tím můj proud myšlenek.
„Chtěl jsem do Bradavic od té doby, co jsem zjistil, že existují. Moji rodiče jsou mudlové, a proto se v tom moc neorientují. Jedna naše známá jim doporučila Krásnohůlky, a tak bylo rozhodnuto. V 1. ročníku jsem se dozvěděl, že jsou i jiné kouzelnické školy a Bradavice se mi zalíbily. Povedlo se mi přemluvit rodiče, abych do 4. ročníku nastoupil v Bradavicích. Jenže ta stejná známá to nedoporučovala, prý jsou Bradavice příliš nebezpečné a divoké. A to moji rodiče nechtěli. Nakonec se mi to povedlo až za dva roky," uchechtnul jsem se.
„Počkej, kolik ti je? Vypadáš hodně mladě," konstatoval Jimin sedící vedle mě.
„Je mi 16 let, zrovna dneska mám narozeniny," lehce jsem se usmál a ucítil, jak mi rudnou tváře. Jak jsem očekával, kluci mi začali gratulovat. Vždy jsem si připadal tak trapně.
„To znamená, že jsi v 6. ročníku. Já s Jinem jsme v sedmém a Jimin v pátém. Škoda, že nebudeš ani s jedním z nás v ročníku, vypadáš docela fajn," prohlédl si mě Hobi od hlavy až k patě. Chtěl jsem něco říct, ale kluci rázem otočili hlavu k průhledným dveřím našeho kupé. Chodbou procházel kluk s havraními a rozcuchanými vlasy. Všiml jsem si, jak se na něj Hobi dívá.
„To je taková škoda, že vlak neodjel dřív. Alespoň by ta zrůda nenastoupila do vlaku," řekl naštvaně Hobi, zatímco do něj Jin lehce praštil loktem. Nějak jsem téhle situaci nerozuměl. Toho si všiml Jimin.
