Jungkook přestupuje do Školy čar a kouzel v Bradavicích. Doufá, že se mu bude dařit a zapadne do kolektivu. To však ještě neví, že ve stejném ročníků je i Kruvalský Had, nejobávanější student Bradavic. Tvrdí se o něm, že má na krku vraždu studenta v...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Místností se ozvala menší rána, když jedné holce v přední lavici spadla kalamář na zem a inkoust se rozlil po podlaze. Pouze jsem nadzvedl hlavu, abych zjistil, co se děje, a vrátil se k opisování informací z tabule. Podepřel jsem si hlavu, která se mi zdála těžší než obvykle, a snažil se nezavřít svá víčka. Chtělo se mi spát. Hlava řinčela , celé tělo mě bolelo a prosilo, abych mu dopřál trochu odpočinku v podobě spánku. To jsem ale neměl v úmyslu.
Potřeboval jsem být něčím zaměstnaný, abych nedovolil své hlavě přemýšlet. Neustále jsem slýchával ten hlas. Jako by mě pronásledoval kamkoliv se hnu. Je můj stín. Když se na chvíli zastavím, abych se pořádně nadechl, už ho opět slyším. Též nemůžu zapomenout na Jungkooka. Nenávidím se za to. Ještě nikdo se mi nedostal tak moc do hlavy. Vidím jeho tvář, slyším jeho hlas, cítím jeho dotyky. Je to k nevydržení.
Neprovází mě jen fyzická bolest z nedostatku spánku, ale i ta psychická. Bolí mě ho každý den vídat. Cítím se bezmocný. Nevím, co jsem udělal, proč se tak chová. Mám tendence se za ním rozeběhnout a přitisknout se k němu. Jeho tělo vždy tak příjemně hřálo. Cítil jsem klid, bezpečí, že je všechno správně. Mohl jsem se zbláznit, když mi zapletl prsty do vlasů a jemně mě drbal. Měl jsem až pocit, že se rozplynu. Jeho hlas je tak kouzelný, nezapomenutelný. Jak sténal moje jméno a prohýbal se rozkoší, kterou jsem mu způsoboval a-
Bum!
Celou místností se ozvala rána, kterou způsobil náraz mé hlavy do lavice. Chytil jsem se za čelo a snažil se držet jazyk za zuby. Měl jsem na něm tolik nadávek a sprostých slov. Tiše jsem sykl, když jsem příliš zmáčkl ono postižené místo. Měl jsem pocit, že se mi každou chvíli protrhne kůže a naroste roh. Nepříjemně mi zvonilo v uších a musel jsem se nějakou dobu soustředit, aby se mi podařilo opět zaostřit.
"Pane Kime, doufám že jste se nepokoušel spát v mé hodině," napomenula mě McGonagallová, což mi bylo silně u prdele. Začal se mi zvedat žaludek a svět kolem se neustále motal. Snažil jsem se ignorovat zasmání té nebelvírské pizdy, která mi neustále leze na nervy. Tentokrát jsem ale nebyl ničeho schopen. Že je něco špatně jsem si uvědomil až ve chvíli, kdy jsem začal vidět kostičky, snad jako bych se díval skrz úzké mříže. Začernilo se mi před očima a gravitace udělala své. Cítil jsem další náraz, tentokrát do celé pravé poloviny těla, což ve mně probudilo vzpomínku na den, kdy jsem spadl z koštěte. Tenkrát jsem už myslel, že je konečně po mně.
Najednou se ozvala obrovská rána, která mi vymazala jakékoliv myšlenky. Najednou se kolem mě rozprostřelo ticho a tma a pak... nic...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jungkook zalapal po dechu, když se Taehyungovo tělo skácelo na zem. Srdce mu rychle bylo a tělo ovládla panika. Chtěl se už zvednout a následovat profesorku McGonagallovou, která si to rychlým krokem mířila k jeho tělu přes celou učebnu, když vtom se ozvala obrovská rána. Všichni studenti ve třídě se pevně chytili svých lavic, některá slečny dokonce vykřikli. První, kdo se vzpamatoval, byl jeden nebelvírský chlapec, který se zvedl ze svého místa a otevřel dveře na chodbu.
Ostatní ho rychle následovali, ale zůstali stát šokovaně na prahu a hleděli na hromadu kamene a suti. Ani studenti v protější učebně nechápali, co se stalo, a jen s šokem hleděli na své spolužáky přes nově vzniklý prostor. Profesorka McGonagallová nevěděla, jestli se má nejdříve zabývat studentem v bezvědomí, anebo spadlou zdí. Proto jakmile přiběhnul profesor Kim, rychle se odebrala ke studentu zmijozelské koleje, kterého se rozhodla dopravit na ošetřovnu.
"Všichni se odeberte do Velké síně," rozkázal profesor Kim a snažil se dát do pohybu dav šokovaný a zmatených studentů. Nikdo z nich si takto první dubnový týden nepředstavoval. Brzy se Velká síň naplnila těmi studenty, kteří se nacházeli v 5. patře. Někteří druháci se strachem klepali, jiný vypadali, že jim je situace ukradená, ale každopádně tu byli všichni. Bylo tu pár studentů ze 4. ročníku, kteří měli zrovna Starodávné runy, a pak studenti 6. ročníku, kteří byli přímo na místě činu. Někteří jako studenti profesorky McGonagallové, tu druzí jako studenty madam Burbageové, která v Bradavicích vyučuje Studium mudlů. Zná ji ale málo studentů, jelikož její předmět není moc oblíbený.
"Viděli jste to? Jakmile Kruvalský Had omdlel, tak spadla ta zeď. Co když to celou dobu dělá on?!" skoro až vykřikla svým upištěným hlasem Lisa.
"To je hloupost. Jak by to spolu mohlo souviset?" vložila se do toho dívka jménem Jihyo, která sice nebyla přítomna v hodně Přeměny, ale od své dobré kamarádky Momo se již stihla všechno dozvědět.
"No zas tak mimo by to nebylo. Když se to stalo po druhý, tak nebyl na hodině," konstatoval fakt nebelvírský prefekt.
"A poprvé?" nenechala se odbýt Jihyo.
"To nikdo neviděl. Ty to ale nechápeš Jihyo. Tohle je přesně rukopis Kruvalského Hada! Musí to být nějaká černá magie, co se naučil ještě v Kruvalu," stála si za svým Lisa. Postupně se k nim nahrnula většina studentů ve Velké síni, zatímco se nebelvírští 6. ročníku nemohli shodnout. Jungkook si jen podepřel hlavu a z dálky je pozoroval. Jeho dva společníci, Renjun a Jeongyeon, se dávno přesunuli k nebelvírskému stolu. Povzdechl si a zahleděl se opačným směrem.
Zmijozelská tabule zela prázdnotou. dokonce i ti malý studenti se přesunuli na kraj stolu jejich úhlavních nepřátel. Zvědavost dělá divy. Jungkook byl zmatený. Pády zdí mu byly tak nějak jedno, dokud se nikomu nic nestalo. Nechtělo se mu věřit, že by s tím měl Taehyung něco společného, ale... nedokázal to říct jistě. Opět si uvědomuje, že ho nezná. Proč by to ale dělal? V době, kdy to všechno začalo, byl Taehyung většinu času s ním. No, zas by neměl přehánět, moc toho času spolu nestrávili, ale celkově si byli blízcí. Nesedělo mu to k němu. Přesto si tím není jistý.
"Proč by to ale dělal?" vyslovila se nahlas otázka, nad kterou Jungkook zrovna přemýšlel.
"Rosé, psychopati a vrazi většinou nemají moc kloudné důvody. Prostě chtějí ublížit," objasnil jí jeden z jejích spolužáků.
"Nevím, stále mi to přijde nepravděpodobné," promluvila opět Jihyo a posunula se o pár míst dál, aby již nemusela být součástí této debaty. A tak ostatní studenti pokračovali bez ní a dál se snažili přijít na kloub oné záhadě padajících zdí. Jungkook zabořil svou hlavu do rukou a lehnul si na stůl. Chtěl na chvíli vypnout, bylo toho na něj moc. Nejvíce ho ale trápilo, že neví, kde je teď Taehyung. Samozřejmě že tušil, že bude na ošetřovně, ale nevěděl, co s ním je. V té učebně byl skoro až bledozelený, nebyla to jeho obvyklá barva kůže. Navíc ta rána. Opravdu usnul? Jungkook byl příliš unavený. Poslední dobou toho moc nenaspal, neustále přemýšlel, jestli udělal dobře, že se s Taehyungem přestal vídat. Zatím má ale pocit, že se všechno hroutí.
