Jungkook přestupuje do Školy čar a kouzel v Bradavicích. Doufá, že se mu bude dařit a zapadne do kolektivu. To však ještě neví, že ve stejném ročníků je i Kruvalský Had, nejobávanější student Bradavic. Tvrdí se o něm, že má na krku vraždu studenta v...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Výborně slečno Hirai. To byla velice skvělá přeměna," prohlásila McGonagallová s úsměvem od ucha k uchu. Hrdě poklepala nebelvírskou studentku po rameni a přesunula se k dalšímu stolu. Pouze jsem nad tím protočil očima a děkoval nevím komu, že tohle Snape svým studentům nedělá. Ani si nejsem jistý, zdali mě považuje za jednoho z nich. je to těžké říct. Ten věčně protivný chlápek je nevyzpytatelný.
Jakmile se McGonagallová přiblížila k mé lavici, provedl jsem zaklínadlo, které jsme procvičovali. Pouze kývla hlavou a vrátila se ke katedře. Svině. Jednoznačně vím, že jsem to udělal ze třídy nejlépe. Zatnul jsem pod lavicí ruku v pěst a sklopil zrak snažící se uklidnit. Sralo mě to, jak mě od začátku týdne všichni učitelé ignorují. Předtím mi to nevadilo, ba jsem byl i rád, že mě nezapojují do výuky. Měl jsem dobré známky a látce jsem rozuměl, nepotřeboval jsem se nijak předvádět či vybavovat. Ale od té doby, co jsem si zvykl na Jungkookovu pozornost, mě najednou její nedostatek deptá.
Samozřejmě mi byli nějací profesoři naprosto ukradení, dokud jsem měl Jungkookovu pozornost, al najednou mám pocit, že jsem se stal skoro vzduchem, alespoň tady ve třídě. Profesoři se mi vyhýbají pohledem, vůbec na mě nemluví a sotva se ke mně přiblíží na dva metry. To mi teda nevadí, ale opravdu jsem nečekal, že dospělí jedinci klesnou na úroveň hloupých puberťáků, kterých je tahle škola plná.
"Pro dnešek to bude stačit. Na příští hodinu si přečtěte kapitolu Teorie metamorfomagie na straně 224. Můžete jít," zaklapla profesorka svou učebnici a s ní v ruce opustila učebnu. Přehodil jsem si svou tašku přes rameno, nic jsem totiž na stole krom hůlky neměl, a vydal se ke dveřím z učebny. Sotva jsem ale vešel na chodbu, uslyšel jsem hlasité šeptání vycházející z druhé strany. Rychlý pohled jsem věnoval volnému prostoru, kde ještě v pátek stávala stěna, a za jejíž spadnutí jsem byl zdejšími studenti obviněn. Že mě to ještě překvapuje.
Obzvlášť mladší studenti si to převzali po svém a kdykoliv jsem se objevil na chodbě, začali si rychle šeptat a prchat přede mnou. Snad jako by si mysleli, že je pohřbím pod bradavickými kameni, což bych jen tak mimochodem i rád udělal. Byl jsem ale již řádně poučen od jedné nejmenované osoby, že jsem idiot, ať o tom ani nevtipkuji, protože by z toho někdo mohl udělat pravdu. Jennie snad ještě nepochopila, že nemám moc velký smysl pro humor.
Procházel jsem hradem ignorujíc pohledy i řeči ostatních, jejich pokřikování i jejich smích. Nezastavil jsem se, ani když si to naproti mně vykračovala parta toho namyšleného kokota v čele. Nedivil bych se tomu, kdyby to pocházelo z jejich hlavy. Přece jenom jsem trochu zrychlil, protože jsem neměl náladu na dohadování. Zavřel jsem na pár sekund oči a soustředil se na to, abych se neotočil a nevytáhl hůlku. Neměl jsem k tomu daleko, ale snad jednou štěstí stálo na mojí straně. Pokračoval jsem dál.
Prošel jsem kolem velké síně, kde se začali shromažďovat první studenti na oběd, a začal scházet schody. V Bradavicích se všechno rozkřikne rychlostí blesku, proto jsem nebyl překvapený, když po mně začali obrazy na zdech pořvávat. Dělaly to běžně, jen jednou za čas se změnil obsah jejich nadávek. Skoro jsem až vběhnul do naší společenské místnosti, málem jsem tedy nestihl vybrat dveře a vyslovit heslo. Skupinka mladších studentů, kteří byli jediní v místnosti, vykulila oči a rychle si začali něco mezi sebou šuškat. Hodil jsem po nich varovný pohled, díky kterému zmlkli a namačkali se k sobě. Odvrátil jsem od nich zrak a přesunul se do svého pokoje nezapomínajíc za sebou zamknout.
Tašku jsem odhodil k nohám stolu a padl zády do postele. Skopl jsem si z noh boty a roztáhnul je po celé šířce postele stejně jako ruce. Unaveně jsem vydechl a zahleděl se do kamenného stropu nad sebou. Pitomý šutry. Přitiskl jsem si k obličeji polštář, do kterého jsem zařval. Byl jsem z toho všeho tak vyčerpaný. Jako kdyby ze mě někdo vysál ten kousek duše, co jsem v sobě měl. Nevím, začíná toho být na mě opět příliš. Proč alespoň na chvíli nemůžu být šťastný? Ozvalo se klepání na dveře, přičemž jsem polštář hodil za sebe slyšejíc pouze ránu, jak narazil do zdi, a promnul si obličej. Klepání se ozvalo ještě jednou.
"Taehyungu, oba víme, že nás Jennie seřve, takže otevři," ozvalo se zpoza dveří a ač jsem opravdu nechtěl, tak jsem se zvedl, vzal hůlku a máchnutím odemkl. Posadil jsem se na postel a pozoroval, jak za sebou Irene zavírá dveře, což nebylo jednoduché, protože nesla dvě misky. Přesto se jí to nějakým způsobem podařilo a posadila se na židli. Natáhla ke mně ruku s jednou miskou, na kterou jsem se pouze zamračil. Nemám chuť k jídlu. Bohužel nemám na vybranou a jakmile se na mě Irene výhružně podívala, tak jsem si misku převzal. Mlčky jsme každý začal jíst svojí porci.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Děkuji, že jsi byl se mnou ve skupině," usmála se Rosé, když jsme vedle sebe kráčeli směrem do hradu. Pouze jsem přikývl a vrátil jí lehký úsměv, protože jsem nechtěl být nezdvořilý. On za nic nemůže. Její společnost mi navíc dodávala pocit, že se toho moc neděje. Opak byl ale pravdou.
U Velké síně jsme se rozloučili a vydali se každý jiným směrem. Přesto jsem se ohlédl a pozoroval, jak zmizela, když sešla schody do sklepení. V mysli jsem byl ale u úplně jiné koleje a jiné osoby. Skoro ho teď nevidím. Zas a opět nahodil svou starou taktiku mizení. Moc mě to ale nepřekvapilo vzhledem k situaci. Pomalu jsem se ploužil hradem směrem ke své koleji. Neměl jsem kam spěchat. Stoupal se po schodech a pro jednou jsem nebyl naštvaný, když se rozhodli změnit směr. Po nějaké době jsem se dostal ke dveřím s klepadlem.
"Můžeš mne uchopit svou levou rukou. Pravou to ale nikdy nedokážeš. Kdo jsem?" netrvalo mi to dlouho, než jsem přišel na správnou odpověď. Poslední dobou se klepadlo moc nepředvádí.
"Pravá ruka," odpověděl jsem monotónně a vešel do společenské místnosti své koleje. S pohledem upnutý na koberec jsem si mířil k soše Roweny z Havraspáru, za kterou se nacházeli ložnice.
"Jungkooku, pomůžeš mi tedy?" ozvalo se za mnou. Zastavil jsem a tiše zaklel. Slíbil jsem Wendy, že ji pomůžu s esejí pro profesora Kratiknota. Aktuálně lituji své dobrosrdečnosti. Přesto jsem se obrátil a vydal se ke křeslům u krbu. Posadil jsem se vedle kapitánky našeho týmu, která se radostně usmála a vytáhla z tašky pergamen. Přečetl jsem si její dosavadní práci, která nebyla špatná, ale rozhodně to nebylo nějaké veledílo.
"Tuhle část přepiš a tohle tam vůbec nedávej," ukázal jsem a podal ji pergamen zpět. Více jsem se položil do křesla a zahleděl se na strop společenské místnosti. Vždy mě fascinoval. Pozoroval jsem jednotlivá souhvězdí a planety, alespoň to mi vykouzlilo úsměv na tváři.
"Dneska jsem ho potkala. Tak zle se na mě díval, určitě se mě snažil proklít."
"Jo, viděla jsem ho u té díry. Určitě musí být naštvaný, že se nikomu nic nestalo," omylem jsem zaslechl konverzaci dvou mladších dívek, které to seděly kousek ode mě. Zamračil jsem se a pozoroval, jak si k nim přisedli další studenti z jejich ročníku a vyměňovali si dnešní zážitky s Taehyungem. Tohle není první taková konverzace, kterou jsem zaslechl. Je mi Taehyunga tak líto. Chtěl bych mu nějak pomoct, ale nejspíše jsem to už pokazil. Nejspíš by mou pomoct odmítl. Byl jsem tak hloupý. Aspoň doufám, že se Jennie a ostatní o něho dobře starají. Zbláznil bych se, kdyby se mu něco stalo.
Nedokázal bych si to odpustit.
... Tajemství Hada a Orla ...
Dneska za mě kapitola nic moc, jsem ze sebe trochu zklamaná. Tak snad příště bude lepší. *Annie*
