Jungkook přestupuje do Školy čar a kouzel v Bradavicích. Doufá, že se mu bude dařit a zapadne do kolektivu. To však ještě neví, že ve stejném ročníků je i Kruvalský Had, nejobávanější student Bradavic. Tvrdí se o něm, že má na krku vraždu studenta v...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Výborně, pane Jeone, přesně takhle to má vypadat. Vy ostatní, podívejte se na svého spolužáka," volal profesor Kratiknot, který stál na hromadě několika židlí. Kdyby stál za stolem, neviděli bychom ho kvůli jeho výšce. Trochu plaše jsem se usmál a sklopil zrak, ale ve skrytu duše mě to velice potěšilo. Po poměrně dlouhé době jsem se i upřímně usmál. Zaklínadlo Impendimenta bylo jedno z těch nových kouzel, které jsme začátkem nového roku začali procvičovat. Účinkem tohoto kouzla je zpomalení či zastavení cíle. Docela i praktické, třeba když někdo něco shodí a vy máte po ruce hůlku.
Několik studentů se skutečně nahnulo a podívalo, jiní ale protočili očima a mezi sebou si něco pošeptali. Člověk se nemůže zavděčit všem. Profesor Kratiknot ukončil hodinu s tím, abychom toto zaklínadlo trénovali. Sbalil jsem si všechny svoje věci a opustil učebnu kouzelných formulí. Mířil jsem do Velké síně na oběd, ač jsem hlad moc neměl. Místnost byla zaplněna především mladšími ročníky, sem tam nějaký můj spolužák a žádní starší. Přejel jsem náš stůl pohledem hledajíc mého kamaráda, ale nebyl tam. Kde by mohl v tuhle dobu být?
„Kooku!" ozvalo se z druhé strany Velké síně. Otočil jsem se za mým jménem a hledal v davu. Několikrát jsem zamrkal, abych se ujistil, že vidím správně. Seungmin seděl u mrzimorského stolu s již pro mě známými mrzimory. Jisung na mě zběsile mával a naznačoval, abych se k nim přidal. Trochu omámeně jsem k nim došel a stále nechápal, co se děje.
„Ahoj Kooku, posaď se k nám," usmál se Felix a s mírnou poklonou hlavy ukázal na místo vedle Seungmina, tedy přímo naproti jemu. Nevěděl jsem, jestli se to vůbec smí. Nevzpomínám si, že bych někdy viděl někoho u cizího stolu. Jenže Felixův pihovatý obličej a zářivý sluníčkový úsměv mě přinutil se posadit. Přesto jsem se nervózně rozhlédl kolem sebe.
„Neboj se, v řádu školy nic o tomhle není, takže nic nikdo nemůže namítnout. Můžu ti nabídnout dýňovou šťávu?" zeptal se se stejně nakažlivým úsměvem Jisung. Proč jsou všichni v Mrzimoru tak usměvaví a roztomilí? Především Jisungovy nafouklé tváře, díky kterým připomínal veverku. U stolu je cítit přátelská atmosféra, poslouchal jsem kluky, kteří řešili svůj projekt na Obranu a Kouzla dohromady. Jsem rád, že nic takového dělat nemusím. Ne že by mi vadilo připravit sestavu kouzel, ale mám takové tušení, s kým bych tento úkol musel plnit a to je ten problém. Rázem moje nálada klesla na bod mrazu.
„Sungu, co jsem ti říkal o těch návštěvách? Už minulý rok jsem ti- jé ahoj!" vykřikl nadšením Hoseok a málem na mě skočil přes stůl. Jisunga si rázem už nevšímal.
„To mi řekni, jak ty ses tady vzal. Kde jste ho našli, kluci?" obrátil se zpět na své kamarády.
„Jisung do něho naběhnul o Vánoce," vysvětlil Jeongin, který až do té doby mlčel a ládoval se masovou roládou.
